Stalker

Poznámka: To, že se hlavní postava jmenuje Tsubaki neznamená, že je to o mě (navíc jsem AkaTsubaki, ne Tsubaki). :) Pouze se mi hrozně líbí jména Tsubaki a Hanabi. To je vše. ;)

1. kapitola

   „Co si takhle zajít po práci na karaoke?“ Přesvědčuje mě Hanabi, spolupracovnice a dobrá kamarádka.

   „Dnes se mi to nehodí. Nevadilo by ti, kdybych šla domů?“

   „Ne… zeptám se Seraphim.“ Nasupeně odejde obsloužit právě si sedající pár. Nesnažila se mě ani přesvědčovat, dobře věděla, že jakmile se rozhodnu, nic se mnou nehne.

   Pracujeme v Koláčovně mezi knihkupectvím a obchodem s domácími potřebami. Podnik majiteli nijak nevydělává, ale říká, že ho baví péct koláče. Příjemná atmosféra vzbuzující nostalgický dojem starých časů dýchá na masivní zdobený nábytek a poličky zastavěné starými tlustými knihami a vázami mnoha velikostí. V některých byli čerstvé slunečnice. Z ukrytých reprobeden hrála pozitivně naladěná melodie. Nikdy tu nebylo příliš mnoho, ba ani příliš málo lidí. Jelikož podnik stojí v zapadlejší uličce dál od centra, nikomu se nechce daleko chodit a raději si zajdou do cukrárny, kterou mají o dva bloky blíž.

   „Do Koláčovny nám chodí stále stejné tváře,“ vzdychne si Seraphim těsně před zavírací hodinou, „myslela jsem, že tu ulovím nějakého pěkného chlapa a oni sem chodí jen starý dědci a jeden stalker…“

   „Co to povídáš? Jaký stalker?! Myslíš toho v koutě s notebookem?“ Nervózně se na něj přes pult ohlédneme. Ztiším hlas.  „Je tu sice každý den, ale to neznamená, že je stolker. Píše určitě nějakou zajímavou knihu, báseň nebo chatuje na facebooku.“

   „A jak omluvíš to, že za tebou pořád leze?! Doprovází tě snad všude! Jdeme do kina, On sedí o čtyři řady za námi. Jdeme nakupovat, On je v protějším obchodě. Jdeš domů a On jde za tebou pomalu až do baráku! Bojím se, že ti něco může udělat Tsubaki. Měla bys zavolat policii, je jasné, že tě sleduje…“

   „Dobře, dobře uznávám, ale… vždyť vypadá tak neškodně, jak bych to nazvala… zanedbaně? Nic mi neudělal a takhle mě sleduje, co vím už asi půl roku. Navíc to bude nějaký student vysoké školy, občas se tu něco učí ze sešitů.“

   „Už zase na tebe zírá.“ Zkroutila úzkostlivě tvář.

   „Opravdu?“ Otočila jsem se, ale dlouhovlasý stalker hleděl upřeně na obrazovku svého notebooku.

   „Ještě deset minut a balíme holky.“ Přišel k nám pan Nakamura, šéf a majitel Koláčovny. Celý rozzářený jako obvykle leštil skleničky na víno a pobrukoval si veselou melodii. „Bavíte se o tom chlapci s šátkem přes tvář? Něco málo jsem se o něm dozvěděl.“

   „Opravdu?“ Vtrhne mu do řeči Hanabi.

   „Odpracujete mi tu ale hodinu navíc.“ Šibalsky se zazubí.

   „To myslíte vážně? Za to mi to nestojí.“ Seraphym se znechuceně otočí na podpatku a odejde vyprovázet poslední hosty.
   „Tak už říkejte.“ Nedočkavě se k nám nakloní Hanabi, aby lépe slyšela.

   „Dobrá tedy. Ritsuka Shizuo - student vysoké školy. Jeho rodiče pracují v zahraničí a posílají mu peníze na živobytí a školu. Bydlí sám, za městem na samotě. Nemluví, prý nemá rád svůj hlas. To, proč má stále zakrytý obličej nikdo neví. Není příliš oblíbený, spíše samotář. Není zlý ani nebezpečný. Myslím, že tohle je jeho způsob, jak s někým navázat kontakt-neumí se přátelit. Bylo fakt těžký o něm něco sehnat.“ Usměje se unaveně.

   „Vy snad máte nějaké známé v mafii nebo u policie.“ Vyhrknu užasle na pana Nakamuru.

   „To je tajné.“ Ohlédne se po Seraphim, jestli vyprovodila všechny zákazníky.

   Stalker odchází vždy těsně před „vyhazovem“ a čeká u knihovny pod lampou. Vždy chodí tak deset metrů za mnou, a takovým směrem, abychom jsme se nemohli potkat. Dnes jdu přes město- pěšky. Zdá se, že vyměnili ve výloze starou kolekci šatů. Zastavím se u nich a rozplývám se nad společenskými vínově-černými šaty. „Jsou tak krásné… bohužel jen pro hubené…“ Tiše špitnu a smutně se usměju. Že se Ritsuka díval, mi už nevadilo. Zvykla jsem si na jeho přítomnost a takměř se stal součástí mého života. Sama sebe se ptám, proč mi nevadí nebo proč jsem ještě nezavolala policii. Stalkeři mohou být totiž velmi nebezpeční. Proč se ho vlastně nezeptám sama? Mám tucty možností s ním navázat kontakt, jak to, že mě to nenapadlo dřív?! Možná proto, že si nevěřím, ego na bodu mrazu a za vše může má nadváha. Né, že by byla nějak velká, ale stačí pouhý pocit, a už si nevěříte. Nechám to na zítra, Mám zase odpolední- určitě přijde.

   Zrovna jsem podávala starému panu Walterovi (našemu stálému zákazníkovi) rebarborový koláč se zeleným čajem Sencha, když přišel. Byla jsem blizoučko vchodu, ve kterém stál a díval se mi přímo do očí. Znejistěl, sklopil hlavu a shrbeně jako vycepovaný pes si šel sednout do kouta. Teď mám šanci! Svitne mi včerejší myšlenka. Poklidně odejdu od spokojeného pana Waltera a elegantně se přemístím ke stolu, kde sedí Ritsuka-stalker.

   „Dobrý den, přejete si,?“ Naladím pozitivní auru. V tom staromódním kostýmku služky barvy bordó s krémovými lemy jsem si připadala najednou podivně… a to se mi vždycky líbil. Ritsuka na moment ztuhl, ale vzpamatoval se a pod mým zvědavým zkoumáním otočil jídelní lístek a rozklepaně ukázal na jahodovo-broskvový koláč. Pobaveně jsem se zasmála. „Nemusíte se mě bát, já nekoušu, pokud to dotyčný sám nevyžaduje.“ Šibalsky se zašklebím a odejdu pro koláč, který mu následně servíruji. Posune zápisníček směrem ke mně, na kterém bylo napsáno: Děkuji.

    „Nemáte zač,“ vykoktala jsem ze sebe, „přejete si ještě něco?“ Rudý byl sice i předtím, ale teď pomalu prosvítal skrz černý šátek s kovovými cvočky, který měl přes nos i ústa, končil zašpičatěle na mikině. „Co si o tom mám myslet, pane?“ Pronesu škádlivě. Vzal si zápisník zpět a chvíli něco čmáral, pak prudce vytrhl a rychle schoval do kapsy. Napsal novou větu a obrátil ke mně.

   Snad jen zelený čaj…

„Nic víc?“ Nakrčila jsem nevěřícně obočí. Chaoticky zavrtěl hlavou.

   Hanabi si mě ihned zatáhla do kuchyně za roh vedle poličky s kořením. Celé to sledovala a nevěřila svým očím. Vždy, když mi říkala, abych buď šla a promluvila si s ním nebo zavolala na policii, jen jsem mávla rukou a nechala to být.
   „Viděla si to? Byl úplně červený!“ Smála se Hanabi.

   „…vlastně je docela roztomilý.“ Nahlas přemýšlím.

   „Co ti dával? Nějaký papírek?“

   „Jen mi psal, objednávku… opravdu nemluví.“

   „Tsubaki, to bude nějaký psychopat, zavolej raději policii. Nevidíš, jak vypadá? Podívej!“ Zatáhne mě za rameno a vystrčí z rohu tak prudce, že jsem málem přepadla přes stolek s hnědo-žlutou lampičkou. Vzniklý rachot, přilákal pozornost pár zvědavců, mezi kterými byl i Ritsuka. Podívala jsem se celá rudá po místnosti, kdo všechno zbystřilo můj pád, a pohledem sklouzla do pravého rohu, kde seděl stalker. Se sklopeným pohledem jsem zacouvala zpět do kuchyně.

   „Co to mělo znamenat?“ Zpražím ji pohledem.

   „Viděla jsi ho? Dlouhé vlasy, celý v černém, a šátek přes obličej. Kdyby si ho alespoň někdy sundal, jenže on ho nosil i v létě… a k tomu nepromluvil na nikoho z nás. Je vážně divný.“

   „Tak proč si mě celý ten půlrok přemlouvala, ať si s ním promluvím?! Pan Nakamura přece říkal, že není nebezpečný. Jen neumí navazovat kontakty.“

   „To jen k tomu vzhledu přispívá. Neznáš rčení: šaty dělaj člověka?“

   „Znám a právě proto mi připadá normální.“

   „Jedině z tvého pohledu.“ Vzala černý kovový tácek s vystouplými, jemně zlatou barvou poprášenými vzory ginkgo, na který položila třešňový koláč s černým kafem a odešla k nejbližšímu zákazníkovi.

   „Výkřik?“ Opakuji název filmu vytištěném na lístku, který mi před vchodem kina vrazila Seraphim do ruky. „Opravdu na to chcete jít? Vždyť je to horor.“
   „Tsubaki, snad si nemyslíš, že na horory můžou chodit jen chlapi!.“
   „No dobře, tak se nerozčiluj, Hanabi.“ Seraphim nás nečekaně chytne kolem ramen a mírně nakloní k pokladně. „Podívejme se, kdo to k nám jako obvykle zavítal! Běž k němu Tsubaki ať si sedne k nám.“ Popostrčila mě.

   „Já?“

   „To je fakt otázka. Je to Tvůj stalker, jasně že ty!“ Nasupí se Seraphim. Pravda, můj stolker.

   „Dělej, než ti uteče!“ Popohání mě sborově holky. To už jsem ale stála skoro u kasy za jeho zády a nervózně se vrtěla. Hrklo to v něm, když se otočil a spatřil, jak za ním stojím. Trochu shrbená s rukama za zády a psími oči. Chaoticky jsem se usmála. „A-ahoj. Ty jsi ten… zajímavý kluk z odpoledne, nemám pravdu?“ Pokývl hlavou, couvl. „Na jaký jdeš film?“ Přitom ho vezmu za ruku a táhnu z fronty mimo dav. Když jsem ho pustila, zvedl ji a rozklepaně se na ni díval. „Na jaký jdeš film?“ Ptám se ho znovu, přičemž ho probouzím zpět do reality. Zmateně mi podal vstupenku, na které stálo: Výkřik. „To je super! Taky na něj jdeme. Nechceš si sednout k nám?“ Zrudl, přemýšlel a nakonec vyhrabal z tašky přes rameno svůj zápisník s perem.

   Nechci vás rušit… Napsal rozklepaným písmem.

   „Kdybys rušil, neptala bych se.“ Nafouknu se. Přeci neodmítne pozvání.

   Tak dobře… když vám to nevadí. Zakončil větu s nervózně veselým smajlíkem. Usmála jsem se a začala ho strkat dopředu za ženskýma. Ke vchodu do kinosálu se zarazil a otočil ke mně s prosebným pohledem. „Neboj se,“ uklidňuji ho, „sice jim přijdeš divný, ale z mého pohledu jsi…“ roztomilý, „zajímavý.“

   Usedli jsme do křesel v pozici Seraphim, Hanabi, já a Ritsuka  Shizuo-stalker.

   Začal film. Ritsuka neklidně žmoulal zápisník a pokukoval po svém spolusedícím o kterým si myslel, že ho nevidí. Co mi to odpoledne psal? Očividně mi to nechtěl ukázat. Vrtá mi stále hlavou otázka. Vezmu mu opatrně zápisník s perem.
   Co jsi to psal odpoledne a pak rychle schoval do kapsy? Chtěla jsem vědět. Zrychlil dech- očividně jsem ho uvedla do stresu. Nechceš mi to ukázat? Nevadí, jestli je to osobní, chápu to. Usměju se. Chaoticky si vzal zápisník a přemýšlel, co má napsat. Z odehrávajícího děje filmu zavelela věta: „Tak dělej a ukaž jí to!“ Udiveně vzhlédl k filmovému plátnu a pak zase zpět na zápisník. Něco napsal, šáhl do kapsy u bundy pověšené na opěrátku před námi a položil mi obojí do klína. Podepřel si rukou hlavu, směrem do uličky. Byl zmuchlaný do kuličky a pořád ještě teplý.

   Jen mé hloupé pocity…musel jsem se vypsat z emocí - pomáhá mi to…

Rozbalila jsem ho:

   Jistě, že si přeji! Dotknout se tě, vzít za ruku a přivinout k sobě. Obejmout a nepustit. Vískat ve vlasech, dotýkat se všude, kam jen dovolíš. Být ti podřízen, jako pes pánovi. Chci slyšet hřející slova a dychtím po tvých proslovech. Chci jen dotek, dotek a roztaju ti ve slasti. Teď můžu být ráda, že jsme v kině.

   Natáhla jsem se přes Hanabi k Seraphim, vzala její černobílou palestinu a omotala si jí kolem tváře stejně jako Ritsuka. Obě se do filmu tak zažrali, že to ani nepostřehli. Tak teď se opravdu červenám. Napsala jsem do zápisníku a dotkla se tváří. Šlo slyšet, jak si hlasitě oddechl, jelikož film najednou zřetelně ztichl. Hlavní postava právě tiše našlapávala a snažila se dostat do bezpečí. Teď jsem zrychleně dýchala na oplátku já, protože se mě jemně dotkl rukou a pomalu stahoval šátek. Zasáhla mne vlna emocí. Motýlci v břiše a mravenčení cítím poprvé. Nikdy jsem nijak zvlášť nekoukala po klucích ani se do žádného nezahleděla, ale Tenhle… Náhle se zasekl, sundal ruce z mého krku a uzavřel se opět do své „bubliny.“ Něco si uvědomil, zvedl se a než jsem ho stačila zadržet, vycouval, uklonil se a odešel. Zvedla jsem se také, avšak toto vytrhlo z filmu i Hanabi se Seraphim. Chtěli mě zpovídat, co se stalo, ale mé spěšné mávnutí rukou jim stačilo, aby opět upřeli zrak na plátno.

   „Počkej!“ Dobíhám Ritsukiho, který si ve spěchu zapomněl nasadit svojí bundu rockového stylu. „Proč jsi odešel? Co se stalo? Byla snad lež, to, co jsi napsal? Určitě ses s někým vsadil a teď ze mě máte srandu.“ Posmutněle přecházím k teorii. Prudce se zastavil. Hleděl stále dopředu, do země. Zastavili jsme se vedle Ginkgo biloby. Žluté listy byli už spadané a tvořili hnědožlutou mozaiku pod nohama. Zvedl zápisník, kostrbatým písmem začal psát. Opravdu si myslíš, že tě budu přes půl roku tajně sledovat, jen kvůli nějaké sázce?! To je absurdní! Mé pocity k tobě jsou opravdové a právě proto musím odejít.

   „Nechápu tě, proč odejít?“

   Tak se na mě podívej! Jsem odporný! Tělo, obličej i hlas! Nenávidím se, svou mysl i tělo. Proto jsem tak zakrytý. Kdybys mě viděla či slyšela, zhnusíš se. Už jenom to, že se s tebou bavím, tě jistě musí odrazovat. Bavíš se se mnou jen proto, že je ti mě líto… Nechci, abys mě nesnášela. Proto musím zmizet. Opět se rozešel.

   „Počkej chvilku! Vždyť mně připadáš roztomilý, je mi jedno jak vypadáš, hlavně, že to máš v hlavě v pořádku.“ Chytím ho za ruku, načež zastaví. Vezme si zpátky svůj zápisník.

   Změnila bys názor. Dokonce i rodiče jsou ke mně povrchní - nejsem podle jejich představ… Marně chce schovat v očích výraznou úzkost.

   „Hlupáku. Takhle mě srovnávat s většinou. Každopádně bych byla spíše v úžasu, než znechucení. Nevíš, jak se zachovám.“

   Týden po incidentu a ještě pořád se neukázal. Vzdychnu si při markování dalšího masového koláče. Opravdu si ze mě dělal srandu. Kdybych nebyla jako pes, že všemu snadno uvěřím, nemusela bych se alespoň cítit takhle mizerně. Dokonce i Hanabi to se mnou už vzdala. Vždyť mi mohlo být jasné, že někdo jako on se do takové zrůdičky nemůže zahledět. Je to tu bez něj takové prázdné. Zvykla jsem si na jeho temnější přítomnost. Bylo mi veseleji, když jsem věděla, že o mě alespoň někdo jeví zájem…

   „Tsubaki! Běž obsloužit pana Waltera a stůl číslo pět!“ Křikl na mne z kuchyně pan Nakamura - majitel a šéf Koláčovny.
   „Hned to bude.“ Odpovím a šourám se k zákazníkům. „Pěkný podvečer pane Waltere, co byste zkusil dnes?“ Pan Walter rád ochutnává koláče, které ještě neměl. Vždy po práci sem zavítá s časopisem v ruce a elegantním béžovým sáčkem. Denní chození do Koláčovny se stalo jeho další povinností.

   „Myslím, že dnes půjdu do slaného. Rád bych si dal zeleninový a irskou kávu, prosím.“

   „Skvělá volba, pane Waltere, něco jiného?“

   „Ne, děkuji… jen, chci vědět, co vás trápí Tsubaki. Jindy pořád záříte, jste šťastná a zapálená do svojí práce, ale poslední dobou vypadáte, jakoby vás svázaly řetězy neštěstí. Neskryjete to pod nuceným úsměvem, Tsubaki.“ Perfektně odhadl situaci. Vždy to byl tak trochu psycholog od přírody. Chvíli jsem se zdráhala, ale po přinesení grapefruitového koláče ke stolu číslo pět jsem se zlomila a šla se vyzpovídat panu Walterovi.

   „Vzpomínám si… ten co si pravidelně sedal támhle do rohu jako já sem k baru. Párkrát jsem ho sledoval. Opravdu jediné co dělal, bylo, že mohl na vás oči nechat. Když jste byla zády nebo jste se s někým bavila tady u baru, ale jakmile jste se otočila směr pravý roh místnosti, sklopil zrak a něco ťukal do toho svého notebooku. Bylo to velmi zajímavé vás oba sledovat. Myslel jsem si, že je do vás zamilovaný a i po vašem příběhu usuzuji, že stále je. Také jsem si všiml, že z ničeho nic přestal chodit. Teď vím i důvod. I přes váš výrazný souhlas si myslí opak, musíte ho najít a přesvědčit, jestli o něj pořád stojíte.“
   „Ale jak ho mám najít? Nevím, kde přesně bydlí, ani kam by mohl o volném čase chodit. Přeci to je jen velké město a desítky možností, kde by se mohl nacházet.“ Pan Walter si promnul na krátko střiženou bradku lemovanou našedlými proužky stářím. „…Neříkala jste, že je vysokoškolák?“

   „No jistě! Jste génius, pane Waltere! Za to dostanete příští večeři na účet podniku!“ Rozjasnila se mi tvář radostí. „Pane Nakamuro! Pane Nakamuro! Kde je škola, do které chodí Ritsuka Shizuo!?“

   „Ta, na konci města. Naproti toho tvého oblíbeného parku.“ Vyhrkl zmateně pan Nakamura.

   „Opravdu? Tu mám dokonce cestou domů.“ Nadšeně děkuji svému šéfovi.

   Stoprocentně tu nemůže být. Je pozdě a příliš velká tma na to, aby tu ještě slídil. Přesto se musím podívat na školu, okolo které občas chodím domů. Beru to vždy protějším parkem, který se stal i nejoblíbenějším místem za posledních šest let. Na to, že je tak dobře udržovaný tu skoro nikdo nikdy není – natož v noci a právě proto je mnou tak oblíbený. Došla jsem až ke škole. Nádherná budova po estetické stránce. Vždy se mi líbila a s parkem přes úzkou štěrkovanou silnici tvořila nezáměrně jeden celek. Sedla jsem si na kamenné schody vedoucí ke vchodu do budovy. Mrzutě si opřela hlavu o hrubé zábradlí stejného materiálu a nechávala se hladit slabým severním větříkem. Naděje dokáže být opravdu otravná…

   Cosi se mnou zacloumalo a já se probudila. „Usnula jsem. Sakra… Kolik je hodin.“ Vyhrnula jsem rukáv u kabátu barvy tmavé bordó a odkryla jsem stříbrné hodinky. Usnula jsem jen na pár minut, díky bohu! Vzhlédnu lhostejně na mého zachránce – beztak nějaký opilec, bezdomovec či feťák, těch je tu plné město. Avšak místo obličeje mám před sebou zápisník s ještě pořád nezaostřenými větami.

   Tsubaki, co tu proboha děláš tak pozdě v noci? Jak dlouho tu už spíš, nachladneš! Běž domů do postele, jsi unavená, máš po práci… Ustaraně, ale zároveň překvapeně se na mě díval těma temnýma, smaragdově zelenýma očima. Na chvíli jsem se radostně usmála, avšak v zápětí mi klesla koutka zpět na původní místo. “Tak přeces jen lhal. Dělal sis srandu z mých citů a pak zmizel bez vysvětlení,“ smutně sklouznu pohledem zpět na zem, pohrávajíc si s uschlým listem platanu, „poprvé v životě, kdy jsem ochotná si někoho připustit k tělu a on to jen předstíral a měl ze mě srandu… Jak by ne. Co by taky z takové zrůdičky, jako jsem já měl…“ Přemýšlela jsem nahlas nedbajíc, že dotyčný přede mnou stál.

   Ritsuka se chytil za čelo a podal mi zápisník. Kolikrát ti mám psát, že nechci, abys mě nesnášela. Proto jsem tě přestal sledovat. Vůbec nevím, co mě to napadlo, když jsem stejně věděl, že bys mě nikdy nepřijala. TY HLOUPÁ! Zrůdička jsem tu já. To ty jsi tu ta krásná, na rozdíl ode mě… Máš o sobě příliš nízké sebevědomí.

   „To mi holky říkají taky. A stejně je to ego na nule,“ sarkasticky se pousměju, „jak ti můžu věřit?“

   Jak ti mám dokázat, že nelžu. Mám tě rád, opravdu. Stáhnu si ho k sobě na schody a ukážu na kameru u vchodu, která nás celou dobu snímala.

   Zavedu Ritsuku směrem do sotva osvětleného parku. Podzimní atmosféra sálala z celého lesíka, pokrytém žlutými, hnědými i červenými vzory. V takovouto pozdní hodinu tu už nikdo nebyl a na zamilované páry příliš chladno. Přímo ideální pro tuto chvíli. Přišpendlila jsem Ritsuku ke svému oblíbenému starému platanu a rozhlédla se po okolí. Nikdo nikde, výborně!

   „Nechceš, aby tě někdo slyšel? Teď můžeš mluvit, nikdo tě neuslyší. Nechceš, aby tě někdo viděl? Nejsou tu ani kamery,“ přilepím se víc na něj a zašeptám do ucha, „chci vidět svého Pána.“ Načež jsem ho políbila přes černý bavlněný šátek.

   „Víc.“ Zaznělo středním tónem, až jsem zamrkala. Chytil mne kolem pasu a čekal se zavřenýma očima na další mé činy. Pomalu jsem mu zajela pod šátek a pohladila hrubší tváře a zároveň sunula látku směrem dolů. Znejistěl a silněji stiskl obětí.

   „Jsi tak,“ celá jsem zčervenala a chtěla se vymanit ze sevření, „myslela jsem, že budeš ošklivý…

   „Copak nevidíš tu jizvu?“

   „Je… krásná.“ Lehce po ni přejedu chladnými prsty. Nebyla zašitá, proto je tak široká a špatně zahojená. Stalker slastně přivíral oči, když jsem se jí dotýkala. Vedla od spodního rtu šikmo přes bradu a končila u klíční kosti.

   „Myslíš to vážně?“ V očích mu vysvitlo světélko naděje.

   „Holkám by ses nelíbil, ale mně,“ usměju se, „vždycky jsem měla divný vkus.“  Neudržel se a s úlevou a smíchem se sesunul do listí, popadaném na zemi - já s ním.

   Přestal se smát a zabořil obličej do mých vlasů, mlčky se otíral a nezáměrně lechtal. „To, co cítím, se nedá popsat lidskými slovy, Tsubaki.  Je to tak nadpozemské, tak silné a přeci křehké. To, že jsi mne přijala i s tolika vadami. Tento pocit jsem necítil věky.“ Stále mne držel, jako kdybych mu měla každou chvíli utéct.

   „Za všechno může psychika, ale nejdůležitější jsou oči! V nich se vždy ukrývají pravé pocity a osobnost člověka.“ Usmál se pan Walter a snědl kousek rakytníkového koláče.

   „Děkuji vám, ještě jednou za vaší pomoc a nepostradatelné rady pane Waltere,“ vděčně se ukloním, „musím jít pracovat, jinak mě zpráskají, jako neposlušného psa.“ Odejdu vypomáhat v kuchyni, zatímco Hanabi se Seraphim myly špinavé nádobí.

   Bylo kolem šesté, když mírně zazvonil mosazný zvonek u dveří a vstoupila pochmurná osoba s černým šátkem přes ústa a nos. Ze začátku se na něj otáčeli a dívali spíš nadřazenými výrazy. Nakonec si zvykli na jeho styl, který ostře kontrastoval s celým interiérem Koláčovny, který budil hlavně kombinaci retro a staromódního stylu. Chvíli stál, nevěděl, jestli má přijít k baru, nebo si sednout do kouta na jeho obvyklé místo.  Nakonec si zvolil kout. Přece jenom bylo klidnější a méně na obdiv, nežli bar, který byl umístěn skoro uprostřed Koláčovny.
   „Tsubaki! Tsubaki!,“ šeptá Hanabi z východního vchodu do kuchyně, „je tu! Jak že se jmenoval?!“

   „Ritsuka, Ritsuka Shizuo.“ Otráveně ji zpražím pohledem. Musí jí přeci být jasné, že jsem si ho všimla, když na něj mám přímý výhled zpoza baru. „Vezmi to tu na chvíli za mě prosím, Hanabi. Půjdu obsluhovat za tebe.“ Položila jsem hadr s vyleštěnou skleničkou, vzala trhací bloček a šla k rohovému stolku číslo dvanáct. Stalker, který celou dobu ze mě nespustil oči začal chaoticky něco ihned zapisovat do svého zápisníku.

   Za celou dobu jsem ti ještě neřekl ani své jméno… Zčervenal Jsem Ritsuka Shizuo, 27 let, student vysoké školy.

   „…Já vím. Náš šéf si tě trochu ověřil.“ Usmála jsem se. Tohle stalkera zaskočilo. Nakonec připsal: Proto jsi včera seděla na schodech u mé školy?

   „Jinak bych tě asi nenašla.“ Nafoukla jsem se.

   Jak dlouho…

   „Den předem, co jsem se odvážila k tobě poprvé přijít?“ Pátrám v blízké minulosti, přičemž svitne i myšlenka, že stále pracuji. „Objednáte si něco, můj pane nebo tu budete na sucho?“ Ex-stalkera zachvátil zmatek, nevěděl co si tak náhle vybrat mezi minimálně dvaceti různými druhy koláčů od slaných přes mírně kyselé po sladké a to nepočítám desítky různých čajů, káv a džusů. Pobaveně jsem se na Ritsuku dívala, jak zběsile otáčí stránkami aktuálního menu a očima pobíhá chaoticky po obrázcích a názvech. „Víš co? Něco ti přinesu. Nech se překvapit Ritsuka Shizuo.“ Vracím se zpět do kuchyně, když jsem si všimla starého pana Waltera, jak se na nás usmíval a ukazoval palec nahoru, zřejmě tuto scénku pozoroval, neudržela jsem úsměv štěstí. Kdybych měla psí ocas, jistě bych s ním vrtěla, jako když po dlouhé době vidím svého pána.

   „Tsubaki, nechtěla bys dnes jít o hodinku dříve domů?“ Zastaví mě těsně před vyjitím z kuchyně pan Nakamura. „Máme dnes málo zákazníků, tak jsem si říkal, že by se ti hodilo jít dřív z práce. Stejně máš nadělané hodiny z posledního týdne. Zvládneme to tu i ve třech.“ Nervózně se zazubil. Nechtěl, aby to vyznělo, jako že jsem tu navíc, nebo mě nepotřebuje.

   „Jste si jistý, pane Nakamuro?“ Podívám se na staré masivní dřevěné kukačky, které kupodivu ještě stále udávaly správný čas - sedm, čtyřicet pět. V osm zavíráme, to znamená, že za čtvrt hodiny mě propustí. „To byste byl nesmírně velkorysý, pane Nakamuro.“ Ukloním se s notnou dávkou humoru.

   „Tsubaki! Co jsem ti říkal o takovýchto formalitách?! Nevím, jak na ně sakra reagovat a ty mi to určitě děláš už i naschvál!… Běž a zbal se, než si to rozmyslím!“ Odešel s kyselým výrazem dát nechat odležet těsto do chladničky na další den.

   „Prosím.“ Položila jsem před něj koláč s černým čajem a šikmo si sedla na stařičký kožený gauč kousek od něho. Ty dnes nepracuješ do osmi? Divil se Ritsuka. „Dnes máme málo zákazníků, tak mě poslali domů.“ Ex-stalker se zamyslel. Necítíš se právě… tak trochu, jak bych to nazval… nepotřebná?

   Zasmála jsem se. „Obyčejně ano, ale pan Nakamura není takový, že by nás bral, jen když sám potřebuje. Není to hajzl, jako někteří.“ Ritsuka si přitiskl dlaň na hruď a zavřel oči, aby dal najevo, že se mu ulevilo.

   Omlouvám se, ale musím to napsat… V tom kostýmku vypadáš neskutečně přitažlivě. Zčervená.

   „Opravdu?“ Záměrně se nakloním a vyzývavě na něj pohlédnu. Zvednu se napolo do kleku, přičemž se mi zaryly kolena do kožené pohovky. Opatrně mu položím ruku na stehno a lehce zaryji nehty, vydechne vzrušením. Stále postupuji blíže k Ritsukovi, který v ústupu již skoro leží. Nakonec se zastavím těsně nad Ritsukou, div se nedotýkáme špičky nosů.

   „Už mi neutečeš, Stalkere - Ritsuka Shizuo.“ Instinktivně mi dal ruce kolem pasu a přilepil na své tělo, společně s tím jsem ho i políbila. Opět přes šátek, ale i tak byl polibek impulsivní a horoucí.

   „T-tohle mi nedělej…“ Skoro neslyšně zašeptá. Kontroluje, zda li se někdo z přítomných dívá.

   Uvidíme se i zítra? Pohlédne na mě Ritsuka se psíma očima. Zítra je sobota. Odsouhlasila jsem Seraphim a Hanabi, že s nimi konečně půjdu na karaoke. Tentokrát je nemohu odmítnout. Slibuji jim to už nějakou dobu. „Mám s ženskýma z práce domluvené karaoke, ale pokud by ti nevadilo jít s námi, můžeš se přidat. Určitě jim vadit nebudeš.“

   Nemůžu s vámi na karaoke… nechci mezi lidmi mluvit. Pohledem se zarývá do spáry mezi dlažebním kamenem na zastávce MHD.

   „Tak nebudeš zpívat, pouze komentovat. Pojď, bude sranda.“

   Opravdu by vám to nevadilo?

   „Kdyby jo, neptám se, no ne?“

   Zdá se, že jsem dorazila jako první. Nikde není slyšet věčně užvaněnou Hanabi, ani Seraphim, která by jistě stála támhle u toho bílého sloupu, slintala a sledovala městský kluky, kteří si také přišli užít trochu zábavy jako my. Chci vidět jejich reakce, až zjistí, že jsem pozvala i Ritsuku. Hanabi bude mít nejspíš hlasitý, kladný proslov, zatímco Seraphim nasadí svůj oblíbený znechuceně nechápavý výraz. Je poměrně povrchní, dokud dotyčnou osobu nepozná. Teprve poté dočista změní postoj. Odcházím čekat dovnitř do vstupní haly.

   Asi po pěti minutách vidím přes skleněné dveře Ritsuku, jak se nejistě dívá do silnice, jestli nejede nějaké auto a chce se dostat do vytouženého cíle. Rozběhnu se mu naproti, nehledě vyplašených lidí, do kterých jsem málem narazila a daruji svému stalkerovi pořádné smrtící obětí. Měla jsem radost, že přišel a nevzdal to. O pár minut na to přišli i obě spolupracovnice, které se ještě stavili v obchodě pro nějaké sladkosti. Holky byli pěkně překvapené a hned Ritsuku zavalili tisíce otázkami, ale místo odpovědi znejistěl a schoval se za mě jako štěně cepované za lumpárnu.

   „Ale no ták, ženské, netrapte mi ho tak. Koukejte! No není roztomilý?“ Načež jsem ho postrčila dopředu, přimáčkla se na záda a vzala do dlaní jeho červené tváře zpola zahaleny v černém šátku. Chvilku se na něj dívali, ale pak zaznělo jejich stejné znění: „Divnej jako vždycky…“ Otočili se a šli zaplatit karaoke buňku. „Vůbec je neposlouchej Ritsuko, jsou sice upřímné, což si na nich nejvíc cením, ale nevadíš jim. Hanabi mě dokonce celý ten půlrok přemlouvala, ať si jdu s tebou promluvit a pro mě nejsi divný, jen se jinak chováš a oblékáš a to se mi na tobě nejvíc líbí.“ Utěšuji sklíčeného Ritsuku. Ten na mě udělal psí oči a objal. Vzala jsem ho za ruku a vedla do naší zamluvené buňky.

   „Wah!... Už nemůžu!“ Oddechovala Hanabi jako kůň po dostihu. Vybrala nám skoro na konec naší návštěvy Karaoke tu nejrychlejší písničku, co byla v sortimentu. Ritsuka samozřejmě nezpíval, i když ho k tomu jeden čas nutili ty dvě fúrie. Své myšlenky jako vždy napsal do svého bločku a ukázal nám je. Hanabi a dokonce i Seraphim si Ritsuku zalíbili- nejspíš jen díky jeho vtipným poznámkám…

   „Musím na záchod, než se vypakujem z téhle díry, pojď se mnou Hanabi.“ Prohlásila rozkazovacím tónem Seraphim.“ Hanabi neprotestovala a následovala ji jako ocásek.

   Jen co se zavřeli dveře Ritsuka hlasitě vzdychl a začal psát cosi do bločku. Díval se přitom ustaraněji, nežli cokoli na této planetě. „Copak se stalo Ritsuko? Nebaví tě to tu? Měl jsi to říct dřív, nevadilo by mi,  kdybysme šli někam jinam…“
   „Ne… to není ten problém Tsubaki,“ promluvil poněkud tišeji, ačkoli jsme byli ve zvukotěsné kabině. „Je tu něco co jsem ti neřekl. Dost závažný problém, závažnější, než všechny, o kterých jsem ti říkal, z kterých mám komplexe. Kvůli tomuhle jsem ze všeho nejvíce nechtěl, aby sis se mnou cokoli začala. I kdyby to měl být jen přátelský vztah. Každopádně se to zvrtlo v to nejhorší, v co jsem mohl doufat a je to jen má vina…“ Hlas se mu zlomil a oči vlhy.
   „Co to povídáš?“ Rukou mu jemně zvednu hlavu, hladím po tváři palcem a přinutím ho se mi dívat do očí. Hledám pravdu. To vyvolalo vlnu emocí a zhroutil se mi vzlykaje do klína. Přitom mi trhavě s velkým knedlíkem v krku zkoušel dopovědět.

   „J-jsem… jsem smr-telně nemoc-ný… Zbývá mi… maxi-málně deset let…“

   Po této větě jsem zemřela. Člověk tento bezduchý pocit nikdy nepochopí, pokud ho nepozná. Pocit uvědomění a naprosté ztráty veškerých pocitů. Jako kdybych měla zakalené zorničky a stala se pouhopouhou loutkou bez duše. Prázdnota… „Tsubaki?“ Ristuka se posadil a utíral si slzy do rukávu, ještě pořád vzlykal. „Tsubaki, hrozně se ti omlouvám… Nechtěl jsem ti ublížit, opravdu. Ještě nikdy jsem nepocítil lásku, emoce ve mně na chvíli zvítězili nad rozumem a takto to dopadlo. Odpusť mi prosím…“ Pozoroval, že nijak nereaguji, z čehož usoudil, že jsem o něj ztratila zájem, sklopil zrak. „Rozumím, odejdu a už nikdy ti nepřijdu na oči…“ Opět se mu nahrnuli slzy do očí. Otočil se a odešel.

  „Ne, počkej.“ Dostávala jsem se pomalu z šoku. „Neodcházej, prosím.“ Zastavil se, ale zůstal otočený zády.

   „Věř mi, bude lepší, když půjdu…“ Otočil se, přišel ke mně, stáhl si masku a věnoval mi poslední polibek. „Děkuji ti Tsubaki, tyto nejkrásnější chvíle v mém životě si vezmu do hrobu, děkuji ti, že jsi mi dala vědět jaké to je, milovat a být milován.“ Usmál se a než jsem stačila cokoli říci, odešel. Pár sekund na to přiběhli Seraphim s Hanabi, takže mu museli vidět záda. Ihned se ptali, co se stalo, že odešel a proč vypadám tak strhaně. Padla jsem Hanabi do náruče a rozplakala se.

   Co jsem to jen udělala… Nechat si ho takhle odejít.

Kapitola 2

   Poslední dva měsíce jsem nebyla skoro schopna ani normální práce. Nic mě nebavilo, do ničeho se nechtělo. Jenom jsem ležela doma u televize nebo obsluhovala s mrazivým výrazem. Každý večer jsem po pracovní době chodila do parku a ke škole. Procházela areálem a hledala alespoň náznak, že tu Ritsuka byl. Jednou jsem šla i přímo do školy a chtěla vědět něco o Ritsukovi Shizuo. Pochopitelně mi nic neřekli, jelikož jsem nebyla rodinný příslušník, nemohli mi poskytnout žádné informace. Byla jsem opravdu v koncích. Seděla jsem na lavičce a sledovala pomalu padající sníh. Když, tu jsem náhle slyšela v dáli něčí kroky. Ihned mě napadlo, že by to mohl být Ritsuka. Vyskočila jsem z lavičky plná energie, ale hned jsem zase na ní zklamaně spadla. Byl to jakýsi čtyřicetiletý krátkovlasý blonďák, který klusal kamsi do neznáma. Vzdychla jsem a byla připravena už pomalu k odchodu, když tu mě někdo překvapil zpoza lavičky, až jsem málem vyjekla. „Pane Nakamuro! Tohle mi už nedělejte. A jak jste se sem vůbec dostal, aniž bych slyšela kroky ve sněhu?!“
   „To je tajemství.“ Šibalsky se usmál od ucha k uchu. „Víš, už mě nebaví se pořád dívat na ten tvůj zdrcený výraz a tak jsem si řekl, že bych ti mohl ukázat, kde takový Stalker může bydlet. Co ty na to?“ Nenávistně jsem ho propíchla očima.

   „Vy jste snad celou tu dobu věděl, kde přesně bydlí?!“

   „Tak to opravdu ne, vím o tom teprve od včerejška…“ Couval před zlobou, která rázem ustala.

   „No samozřejmě, že chci!“ Rozzářila jsem se na celé kolo a začala radostí objímat pana Nakamuru.

   „D-dost! To stačí nebo mě umačkáš, ty jedna sadistko!“ Snažil se vymanit z mého smrtícího sevření.

   „Tak na co ještě čekáš? Stojíš tam, jako kdyby ti ulítly včely!“

   „Prosím nekřičte tolik, pane Nakamuro. Vždyť je noc!“ Zpražím svého šéfa pohledem.

   „Podívej, svítí se tam, ještě nespí. To jsem rád, že jsme sem nevážili cestu zbytečně.“ Libuje si pan Nakamura.

   „Tohle je ono?“ Nevěřícně se otočím na šéfa, ukazujíc na starou polorozpadlou chatku.

   „Samozřejmě! Jeho rodiče ho odvrhli, tak se rozhodl od nich odstěhovat. Peníze mu sice stále neochotně dávají, ale není to příliš, jen na ty nejpotřebnější věci…“ Nestačil ani domluvit, když jsem se rozběhla k stavení. Tam jsem se zastavila a přerývaně dýchala. Přeci jen tu kondičku nemám už takovou, jako jsem mývala ve škole. Teď chodím z práce do práce a na sebe nemám skoro žádný čas. Vyhovovalo mi to, protože jsem doma neměla co dělat a práce v Koláčovně mě baví.

   Došla jsem ke dřevěným, tmavě hnědým dveřím a opřela se o ně čelem. Přemýšlela jsem, co mu řeknu. Ale než jsem stačila něco vymyslet, dveře se otevřely a já vpadla Ritsukovi přímo do náruče. „To snad nemyslíš vážně!“ Slyšela jsem povědomý zhrožený hlas.

   „Jůů… To je normálně poprvé, co tě slyším mluvit!“ Rozzáří se pan Nakamura. Ritsuka se zděsí a chytí se za šátek, který má uvázaný přes ústa a nos. „Jasně, chápu, chápu. Už se vám klidím. Víte co? Myslím, že mě tu už nepotřebujete, takže půjdu zase domů.“ Otočí se a zamává na pozdrav. „Jo, Tsubaki! Za tohle mi dlužíš pět hodin šichty zadarmo!“

   „Klidně i deset!“ Vděčně mu odpovím.

   „Proč jsi sem přišla.“ Zašeptá vyčítavě Ritsuka. Pomalu se na něj zpátky otočím a vzhlédnu do očí. Děsivě rozzlobených ale taky nesmírně smutných.

   „Protože, mi nezáleží, jak dlouho tu budeš. Chci být s tebou, chci ti oplatit a přeplatit lásku, které se nedostáváš. Nechci zůstat sama… Nechci jiného…“

   „To říkáš teď, ale až bys na mě zapomněla, bylo by ti jedno, jestli bys byla s jiným. Najdi si někoho jiného. Každý je lepší a vhodnější, než já.“

   „No to teda ne! Ani mě nenapadne si hledat jiného. Nikdo o mě nejevil takový zájem jako ty. Nikdo není jako ty. Neumím se zamilovat jen tak do někoho!“

   „Ale já za pár let zemřu! Chápeš to? Co budeš dělat, až ti umřu. Pomalu ti potáhne na čtyřicet. Budou to jen promarněné roky života.“

   „Pokud to bude s Ritsukou Shizuem, tak je to v pořádku. S velkou radostí s tebou i zemřu!“

   „Tohle neříkej… Nejsem ani člověk. Rodiče na mě dělali pokusy. Chtěli mít ze mě superdítě. Tak trochu se jim to nepodařilo. Jediné, čeho dosáhli je, že mám tuhle jizvu, nevyléčitelnou nemoc a zvýšenou inteligenci nadprůměrného člověka…“ Ritsuka uhnul pohledem.

   „Takže jsi taková moje malá příšerka. Moc chytrá a moc roztomilá.“ Rozcuchám mu jeho stále rozcuchané vlasy.

   „Co mám ještě říct, aby sis to rozmyslela…“ Zoufale zaskučí.

   „Že mě nenávidíš, a nikdy jsi mě neměl rád.“ Chladně odpovím.

   „Tak to nedokážu.“ Stiskne mě v náručí ještě víc a políbí přes šátek. „Jsi si tím naprosto jistá, co děláš, Tsubaki?“

   „Ne, ale rozhodně se tě nevzdám.“ Pevně si stojím za svým názorem.

   “V tom případě… Nechtěla bys dovnitř, aby se mohly zavřít dveře? Přeci jen, je venku zima.“

   Vstoupili jsme do pokoje, kde byla v jedné místnosti namačkaná postel, kamna a skříň. Všechno poměrně nové, nepatřilo to k původnímu vybavení. Posadili jsme se na šedě povlečenou postel. Celkově to tu vypadalo dosti pochmurně a stísněně. Ritsuka se nejistě zatvářil. „Tedy, musím říct, že se stydím, v čem žiju, ale je to lepší, než u rodičů…“

   „Pověz, co myslíš těmi pokusy? Co s tebou prováděli?“ Soucitně se ho zeptám, „jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš.“
   „Klidně ti povím, co se stalo, ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Zavázal jsem se přísnou mlčenlivostí.“ Rozrušeně pronese.

   „Neboj, nepovím.“ Chvíli se rozmýšlel, ale po chvilce sklopil hlavu a začal svůj dlouhý příběh:  „Jako malé dítě mě rodiče doslova prodali do výzkumného ústavu, kde mi pracovníci přidělili velmi malý pokoj. Měl jsem jen postel a několik centimetrů širokou uličku. Trávil jsem v ní mnoho a mnoho času. Několikrát denně mi dávali prášky nebo píchali injekce. Dávali mi plno testů a zkoumali, jestli se mi vede dobře i po fyzické stránce. Pětkrát denně nahnali všechny subjekty do jedné velké místnosti, kde jsme se rozdělili do několika skupinek podle věkových kategorií a učili se u přiřazených učitelů. Bylo to příšerný. Tolik dětí a většina z nich byla psychicky labilní, nebo fyzicky zdeformované kvůli pokusům. Bál jsem se jich. Bál jsem se, že dopadnu jako oni, nebo hůř. Mnoho z nich bylo smrtelně nemocných, nebo následkem látek či pokusů bolestivě zemřeli. Ze začátku jsem se bránil, nepřijímal jsem jejich léky, a co jsem mohl, vyplivl pod postel, když se nedívali, ale pomocí kamery, umístěné v mé ubikaci, viděli vše. Neměl jsem šanci na jakékoli protesty. Asi po půl roce se začali projevovat látky, které jsem dostával. Z obyčejných testů jsem se přesunul na mnohem bolestivější pokusy. Položili mě na operační stůl a přivázali. Nikdy nezapomenu na to nevyslovitelné zoufalství, které jsem tam zažíval. Stále dokola a dokola do mě řezali, píchali, rentgenovali a kdo ví, co ještě po omdlení praktikovali. Přestal jsem mluvit a nechal s sebou dělat, co chtěli. Bylo mi to už jedno, byl jsem na pokraji šílenství. Zjistili mi, že mám vysokou regeneraci, nadprůměrné IQ i intelekt. Ale ať mi dávali sebevětší dávky testujících látek, dosáhli mého maxima, se kterým samozřejmě nebyli spokojení. Mezi subjekty byli mnohem lepší jedinci, kteří mě převyšovali, avšak postrádali jakoukoliv sebekázeň. Byli to zuřiví a těžko udržitelní maniaci. Já jsem naopak postrádal sebevědomí a vytratily se veškeré pocity a pudy pro zabíjení či sebeobranu, tudíž jsem nebyl vhodný pro pozici vojáka. Ještě celý jeden rok se pokoušeli tyto velké nevýhody alespoň částečně potlačit, ale všechno bylo marné. Jeden neúspěch za neúspěchem. Byl bych dokonalá vojenská zbraň, nebýt těchto negativ. Navíc zjistili, že mi díky nějaké látce, kterou mi podali, nezbývá více než patnáct let života. Nakonec to vzdali a propustili na svobodu. Rodiče byli zklamaní, že jsem vyřazený experiment, a navíc díky zohavenému obličeji mě vypudili z rodiny. Sám jsem na tento rozsudek navázal, protože jsem nechtěl žít s někým, kdo se na mě dívá spatra a šklebí se, jako kdybych byl ta největší zrůda světa, a měli pravdu. Ani šátek přes obličej mi nepomáhal. Pořád přes něj viděli tu ohavnou jizvu, hyzdící můj obličej, nedej bože, když viděli zbytek mého těla. Proto jsem jim nabídl, pro nás všechny nejpříjemnější alternativu. Odstěhuji se, pokud mi zaplatí studium na vysoké škole a poté mě už nikdy neuvidí. Zpočátku se jim nezamlouvalo jakékoli placení nějaké drahé školy pro mou maličkost, ale nakonec svolili a tak jsem tu.“ Roztáhl ruce po dokončení svého proslovu. Ze začátku se mu zračila v očích nevyslovitelná bolest, ale teď byl šťastný, že je zde a v klidu si může dožít svůj zničený život.

Ještě bude pokračování ;)