Smutný ráček

    Byl jeden malý ráček. Měl přátele i rodinu, které nadevše miloval. Nebyl ničí nepřítel a nikoho ze svých blízkých nepomlouval. Měl vše, po čem mohl toužit, ale přesto byl smutný. Cítil se osamělý, i když ho milovali. Cítil se přehlížený a přece ho viděli. S přáteli se cítil šťastný, to ano, ale uvnitř něj cosi našeptávalo: JSI SÁM.

    Doma, zavřen v pokoji sedí večer co večer na posteli. Mlčí, pohroužen v hloubi mysli se hádá sám se sebou: „Jsem milován… Proč se tedy cítím tak sám? Jsem milován… Mám být šťasten, ale není tomu tak.“

    Aniž by si mohl malý ráček všimnout, jeho názory mezi přáteli začaly blednout, hlas slábnout. Byl stále méně a méně potřebný, všem se pletl pod nohy. Trávil jedem své blízké – a přes to všechno ho stále milovali.

    Nenáviděl se za to. Nechtěl jim ubližovat, jakkoli. Tolikrát se chtěl ráček změnit, jenže nevěděl jak. Vždy se mu zastřela mysl a říkal hlouposti, kterých pak litoval. Možná proto se cítil sám.

    Začal se hnusit sám sobě, nesnášel své nicotné činy. Malý ráček blednul a ztrácel se z očí svých přátel. Zůstával ve svém pokoji, tam, kde nikomu nemůže uškodit. Díval se na sebe v zrcadle, jak se mu kutálí po tváři slzy.

    „Už vím, proč se cítím osamělý. Způsobuji si to sám… To já je od sebe odtahuji a utíkám před jakýmikoliv vztahy. To já jsem Ten, který se bojí milovat!“