Sen či noční můra?- rozšířená verze

Rada autora: Je lepší si dříve přečíst nerozšířenou verzi.  ;)

Jen tak tam stál a zíral.

Tam, v tom lososovém raním úsvitu, pln oranžové naděje, pod staletou břízou Bělokorkou, jenž mnohé zažila a poznala.

V černém oděvu zahalen.

Havraní, jemně zvlněné, dlouhé vlasy cuchal severní větřík. Tu a tam temně zelenou zaleskly se stejně, jak jeho smaragdové prázdné oči, v kterých nejistě plamének naděje plápolá- doufá v zázrak.

V černém oděvu zahalen.

Ruce v kabátu tak černém, jako bezhvězdná noční obloha, choulíc se ke stromu doufá.

Jemné vločky sněhu lemují svými bělostnými krajkami jeho řasy, ramena i vlasy. Promrzlý na kost stále čeká.

V černém oděvu zahalen.

Zavře oči a vychutnává si teplé sluneční paprsky, dopadajíc na jeho růžové tváře- nechává roztát své krajky naděje. Štěstí, láska a radost jej celého pohltí, když se zahledí na sluncem osvětlené údolí pod ním. Ty překrásné nekončící lesy, louky a řeky, pokryty jemným hedvábím, vypadají jak vytržené z rajské zahrady.

V naději je zahalen.

Celý se rozechvěl a zahřálo ho toto netknuté místo. Vyrušen byl však jeho starým moudrým přítelem, který přilétl a posadil se nad něj na tenkou větvičku.

V naději byl zahalen.

Mohutně zakrákal a přinutil ho, podívat se za jeho záda- na místo, které nechtěl již nikdy spatřit.

V černém oděvu zahalen.

V srdci pohasly všechny ty teplé pocity, jen nechuť a odpor zůstaly. Viděl svůj druh- lidi, nic víc, než přetvářku, chaos a temnoty objetí.

V černém smutku zahalen.

Neudržel se, z očí slzy se řinuly, kolena podlomily a sesunul do chladné prázdnoty.

V černém smutku utápěn.

Na to havran rozevřel svá černá křídla a sletěl na rameno, kde vypálen do masa měl temný cejch. „Proč to dělají, můj starý příteli,“ srdcervouc promluvil, zvedl se a odkráčel zpět do lidské temnoty.