Runy spoutání

Kapitola I

„Pane, je tu jedna dáma, co se ptá na práci…“ vchází se zaklepáním služebná pana Gordona. Ten se na ní zamyšleně podívá a po odmlce suše dodá: „Přiveďte ji sem.“ Služebná s mírnou úklonou odejde a do dveří vstupuje starší dívka s rudými vlasy. Pan Gordon se jí nečekaně optá: „Copak si přejete?“ Hledíc do spisů na starožitném složitě vyřezávaném stole.

            „Přišla jsem vás požádat o pracovní místo, pokud by se nějaké našlo – jakékoliv.“

            „Říkáte jakékoliv? Vypadá to, že nejste příliš vybíravá. To se mi zamlouvá,“ pousmějě se.

            „Abych pravdu řekla, nemám moc na výběr v aktuální situaci. Jste asi jediný v téhle osadě, kdo mě může zaměstnat,“ osoba posmutněle sklopí svá liščí ouška. Pan Gordon se nechápavě zarazí a vzhlédne k návštěvnici. V ten moment strnul jako socha a nevěřícně zíral na osobu, stojící deset stop před ním. Lištička se jeho reakce zalekla, ale svůj prosebný pohled si uchovala. „Děje se něco?“ nejistě se ho optá. Pan Gordon si uvědomil svůj počin a urychleně sklouzl zpátky do spisů. „Ehm… promiňte, ale jak to myslíte? Že vás mohu zaměstnat jen já. Máte snad nabitý rejstřík zločiny a nikdo vás nechce?“ sarkasticky nadhodí otázku.

            „To opravdu nemám,“ zasměje se poznámce lištička „je to kvůli jednomu člověku, který mi za jistou věc udělal peklo“ rozesmutní se znovu. „Jste vlastně jediný, na kterého nemá vliv.“

            „To je velice podivné, proč vám to ta osoba udělala?“ zamyšleně, avšak nenápadně po ní pokukuje.
            „Jestli dovolíte, je to pro mě velice potupná záležitost a raději bych si ji nechala pro sebe. Mohu vás jen ujistit, že to nebylo mojí vinou a nic špatného jsem neprovedla.“ Pan Gordon si váhavě prohlíží její tělo. „A copak umíme slečno?“

            „Jsem vyučená zahradnice, ale starat se umím o kdeco. Jsem taková všehoschopná.“ rozveselí se Lištička. Přitom zvědavě pozoruje, co pan Gordon hledá na svém temně hnědém stole. Když našel, co tak zadumaně hledal, pohlédl na ni se zvláštním pohledem, který sama nedokázala příliš určit. „Pojďte blíže a zde mi napište kontakt na sebe. Jistě by se pro vás zde nějaké místo našlo, ale má to jednu velkou podmínku,“ podává jí čistý papír s tužkou „musíte mi tu odsouhlasit, že budete k mání 24 hodin denně, což znamená, že vám zde přidělím pokoj, kde budete bydlet, přebývat, říkejte si tomu, jak chcete. Volné jsou jen víkendy a svátky. Za nadprůměrně konané služby pak uděluji i dovolenou. Pokud tohle nebudete schopná akceptovat, není se o čem bavit.“ Lištička se upřímně usměje. „Bylo by mi ctí přebývat a starat se o něco tak honosného, pokud tu na mě nebudete příliš zlý...“
            „Toho se opravdu nemusíte obávat, personál si pečlivě vybírám. Očekávejte v příštích pár dnech dopis s mým rozhodnutím.“ usměje se pan Gordon.

„Dobře, děkuji za vřelé přijetí. Přeji pěkný den pane Gordone.“ ukloní se zdvořile Lištička a s mávnutím ocásků zmizí tiše za dveřmi.

Panebože… Byla tak neuvěřitelně krásná. Odvážil se konečně vypustit myšlenku. Jako kdyby se bál, že by ji mohla uslyšet. Jestli jí přijmu, bylo by to pro mě utrpení, ale možná by byla šance že… Rychle zažene nepatřičnou myšlenku. Zvedl se ze židle a ztěžka odkráčel přes lehce osvětlenou chodbu do koupelny. Byla zařízena, jako celá budova, potemněle. Nábytek dřevěný, tmavá dlažba a velká rohová vana zakomponovaná do kamene. Přešel místnost a stoupnul si před velké zrcadlo, lemované dřevěným rámem s bohatě vyřezávanými listy a plody Quercus do nejjemnějšího detailu. Podíval se posmutněle na sebe a sklopil svá bílá pandí ouška. Přišel blíže a posmutněle na sebe zíral. „Proč jsem tak ošklivý… na ní bych přeci nikdy neměl...“ Dotkne se pomalu svého odrazu čelem a nechá se unést světem myšlenek.

Po příchodu do své garsonky, nikým nepozorovaná netrpělivě čeká na příchozí zprávu. Někdo zaklepal na dveře až jí vytrhl z nepřítomného zírání do stěny. Možná parta nedorostků, co jí šla provokovat a vysmívat se jí za Tu věc. Celá ves se jí od té chvíle straní. Dokonce se sama diví, co tam ještě vůbec dělá. Snáší tohle ponižování už půl roku a teď je navíc úplně bez peněz. Nemá žádné přátele, ani rodinu, která by jí utěšila. Bude pro ni příjemná změna, dostat se mezi lidi, kteří nejsou ovlivnění veřejností.

Po dvou dnech úzkostlivého čekání jí přišel dopis. Ale vskutku honosným způsobem. Přinesl jí ho jezdec oblečený ve tmavě zeleném šatu na grošovaném chladnokrevníkovi. Až se lištička zastyděla. Ihned ji nedočkavě roztrhla poté, co dala sbohem jezdci.

Tímto listem vás přijímám na své panství, kde získáte post mé osobní služebné. V podvečer si pro vás přijede můj sluha a odveze i s věcmi. Sbalte si vše, protože nebudete mít prvních pár dnů žádný čas se pro ně vrátit. Sluha vám pak pomůže s věcmi do vašeho pokoje a posléze se dostavte za mnou. Přeji příjemný pobyt na našem panství.

Lord Nikolas Gordon

            Jakmile dočetla s nadšením dopis, zahlédla před sebou jakýsi stín. Rychle se po něm ohlédla. V okně zvědavě nakukoval mladší chlapec. Lištička po něm výhružně zavrčela a s rychlostí blesku byl pryč. Mládě z tygří rodiny... „To bude vědět do setmění celá ves.“ sykla zoufale, přičemž jí v mysli vznikla nová nepěkná myšlenka. Bude z celého srdce doufat, že se do panství nerozkřikne ona pověra, která jí uvrhla do této zoufalé situace. Jinak by to byl jistě její konec.

            Sluha pana Gordona přijel se zapadajícím sluncem. Lištička byla celá bez sebe, když viděla honosný koňský povoz, kterým má přijet. Zároveň ale cítila i stud, že vůbec někdo jako ona má zažívat takový přepych.

            Při příjezdu na ní čekal další sluha, který jí pomohl se zavazadly. Našlapovala tiše za ním a prohlížela si krásy domu. Všechen personál byl neskutečně milý a veselý. Vypadá to, že tu pracují velmi rádi, a to se lištičce líbilo. Když jí ukázal pokoj, ve kterém má bydlet, myslela si, že to bude spíše malá místnůstka s jednou skříní

 a postelí, ale tohle bylo dvakrát větší než její garsonka. „V tomhle mám opravdu bydlet?“ úžasem vydechne.

            „Proč byste neměla,“ směje se na ní sluha, „ač je to s podivem, každý tu má takové své malé království, a to plně zařízeno. Pán si to může dovolit, navíc je na nás hodný, více než by možná bylo potřeba...“

            „Víte, vůbec nemůžu uvěřit, že mě jen tak přijal. Myslela jsem si, že mě ihned odmítne,“ svěří se sluhovi s jejími pocity.
            „I když tak nemusí působit, Pan Gordon je dobrák od srdce. Ale z pohledů výše postavených podivín. Někdy má názory, které těm nahoře moc nevoní víte? Avšak sám se trochu divím, že přijal takovou mladičkou dámu, jako jste vy. Takové slečny vždy odmítl a bral pod křídla jen starší.“

            „Všimla jsem si toho pane, ale se mnou neměl sebemenší problém, i když mi řekl, že váhá, slíbil mi místo.“

            „Říkejte mi Jimmy prosím a vykáme tu jenom Panu Gordonovi. Nicméně, bude zajímavé vás dva sledovat,“ s šibalským pohledem mluví sále, „zvláště, když vám přidělil takto vysoký post hned na začátku. Je to od něj velice nezvyklé, jelikož ho ještě nikdy nikomu nepřidělil.“ Lištička se po této konverzaci dost zalekla. Vůbec netuší, proč zrovna ona. Ta, která je ve všem spíše průměrná dostala hned takový post. A hlavně proč se na ní Pán tak zvláštně díval. Je na ní snad něco špatně? „Pane Jimmy, kde najdu Pana Gordona? Mám se za ním stavit po mém příjezdu.“
            „No jistě!“ usměje se Jimmy, „je ve své pracovně a vyřizuje písemnosti. Pokud ho tam nenajdete, je obvykle ve svém odpočinkovém salónku… A ještě jedna věc, na posteli máte svůj pracovní úbor. Ten si oblékněte.“ mrkne na ni naposledy a odejde. Lištička se ohlédla a kochala se krásou svého pokoje. Byl velice prostorný s postelí skříněmi a velkým oknem, které si pootevřela. V druhé místnosti, která byla zdobená kaštanově hnědým dlážděním, se nacházela pouze vana s menším, a přesto velkým zrcadlem lemovaný kováním s vytepanými listy Ginkgo Biloby. Pod zrcadlem byla malá skříňka s umyvadlem na věci. Vrátila se do pokoje a konečně sklouzla pohledem na postel, kde byli její šaty. Vzala je do svých černých tlapek. Vydechla úžasem nad jejich krásou a hned ze sebe začala strhávat svůj starý šat. Bohužel při její smůle měli korzet. Tudíž vázání vzadu a vepředu jen cvočky pro jednodušší nasazování. Ať se pokoušela jakkoliv, nedokázala se správně zašněrovat. Nezbylo jí tedy nic jiného, než si je zavázat „na heslo“ a doufat, že cestou někoho potká. Vždyť, když tu byla minule, potkávala každou chvíli někoho z personálu. Vyrazila tedy za Panem Gordonem se studem, z její neupravenosti. Jelikož to tu ještě neznala, šla zpátky chodbou, kterou přišla. Vyšla v předsíni hned naproti vchodovým dveřím. Po jejích bocích se do lehkého oblouku k sobě točili kamenné schody, překryté ve středu vínovým kobercem tak, aby patnáct centimetrů po každé straně byl vidět původní kámen. Pokračovala po pravém schodišti, kde byla už známá lehce osvětlená chodba. Šla až nakonec, kde za velkými starými dveřmi seděl její Pán. Koukala se přitom do pootevřených dveří, jestli nenarazí na někoho z personálu, kdo by jí zašněroval šaty, ale nikde nikdo. Lištička už byla celá zoufalá. Když prošla kolem zrcadla, zastavila se. Najednou jí došlo, že šaty ostatních služebných nejsou tak krásné, jako její. Šaty ostatních jsou mnohem jednodušší a stejné. Ty její nejsou ani trochu podobné, pouze barvou jsou černobílé. S touhle myšlenkou znejistila ještě více, když zaklepala na dveře. „Vstupte,“ zaznělo slaběji a lištička celá červená studem vstoupila. Sklopená ouška měla už od chvíle, co vyšla z pokoje. „Pane jsem připravená pro vás pracovat, ale mé šaty mají šněrování na zádech a nebyla jsem schopná si je zavázat sama. Cestou jsem bohužel nenarazila na nikoho, koho bych mohla požádat. Velice se omlouvám za mou neschopnost,“ zoufale pronese. Pan Gordon neodpovídal. Jen zíral strnule na ní. „Děje se něco?“ nechápaje lištička jeho reakce.

            „Ne, nic se neděje,“ zvedne se prkenně ze židle, „přistupte.“ Lištička k němu pokorně přistoupí dívajíc se do pravého koutu místnosti. Obejde jí zezadu a nervózně se dotkne jejich zad. Sklopí ouška a převáže jí šněrování se slovy: „Když to bude moc, řekněte si.“ Nenápadně ji přitom očuchával vínové vlasy, až se mu zrychlil dech. Tohle mi děláš naschvál švadleno! Prolétla mu v mysli myšlenka. „Lepší?“ usměje se na ní.

            „Mnohem.“ uleví se lištičce, když jí za to nepotrestal.

            „Máte pěkné jméno Noemi Swanová,“ pošeptá jí do ucha. Lištičce přeběhl mráz po zádech, když ucítila, jeho dech na oušku a opět zčervenala. „Tohle říkáte každé?“ zasměje se tomu.

            „Ne, jenom vám,“ přemístil se opět do své masivní židle, „musím ale podotknout, že mi dáte pěkně zabrat, co se týče mé psychiky…“

            „Co tím myslíte Pane?“ nechápavě se zeptá.

            „To nechte na mě, je to zkouška mé výdrže, ale teď k formalitám,“ odkašle si, „dostala jste post osobní služebné, což zahrnuje, že budete dělat vše, co vám nařídím. Ráno budit, pomáhat mi s prací, starat se o mou knihovnu, nosit jídlo a pití, uklízet v mé ložnici a pracovně. Teoreticky zde můžete dělat vše, co chcete. Jen mi musíte být vždy k dispozici, pokud vás budu potřebovat. Máte také možnost starat se o květiny, když s nimi umíte. Zvládnete to?“ usměje se Pan Gordon. Lištička nezadrží radostný úsměv. „Doufám, že vás nezklamu můj Pane.“

            „Spíše se bojím opaku…“ tiše dodá Dráček, „pro dnešek máte zatím volno. Je dosti pozdě, ale ráno vás čekám na místě, ano?“

            „Jak si přejete pane,“ pokloní se Swanová a pomalu odejde. Pan Gordon si dal tlapku přes svůj černý čumák a zrychleně dýchal. Přehrával si v hlavě scénu, kdy se jí mohl dotýkat, vzal za boky a přivinul si jí k sobě. Očichával jí něžně krk a… Rychle svou představivost zahnal. Takhle si přece nemůže vymýšlet. Je to přeci nestoudné a vůči lištičce nesprávné. Dnes toho už moc nezmůže, je příliš roztěkaný, než aby mohl poctivě vykonávat svou práci. Podíval se dolů směrem ke svým intimním partiím. Moc si tam neviděl přes své bříško, ale přeci jen viděl, jak je neskutečným způsobem vzrušený. Cítil při každém svém pohybu, jak je mokrý. Zastyděl se a šel pod studenou sprchu.

            Ráno ho probudilo ostré světlo. Zakryl si své zlatavé oči a ukňouraně zachraptěl: „Ještě chvilku…“

            „Omlouvám se Pane, ale je už osm ráno. Nechtěla jsem vás rozzlobit.“ Roztahovala závěsy dále. Byli těžké, krvavě červené lemované zlatými okraji. „To je už tolik? Ale je pravda, že jsem celou noc nespal…“ přizná se Pan Gordon.

            „Jak je to možné? Doufám, že to není kvůli mně,“ zděsí se lištička.

            „Tak trošičku,“ směje se a nervózně se škrábe na hlavě.

            „To jsem opravdu nechtěla pane. Odpusťte mi to prosím,“ klekne si vedle jeho postele se sklopenou hlavou.

            „Vždyť za to nemůžete Swanová,“ zvedne se z postele, poklekne před ní a jemně jí zvedne hlavu tak, aby se na něj musela podívat. „Nemusíte přede mnou klečet, nejsem žádné starověké prase, co dává tresty za každou prkotinu.“ Podívá se jí do očí. Zavládla chvilka ticha. „Proč jste smutný můj Pane?“ táže se ho Swanová.

            „Nejsem smutný,“ zakoktá Pan Gordon.

            „Vidím vám to v očích. Máte v nich hluboký smutek,“ soucitně mu položí tlapku na tvář. Pudově zaboří svou huňatou narezlou tvář do její tlapy a přivře oči. V tom si náhle lištička uvědomí své postavení a rychle se stáhne do ústraní: „Omlouvám se pane, nechala jsem se unést vašimi emocemi. Tohle se mi stává. Příště si dám pozor.“

            „Máte pravdu, příště si musím dát pozor,“ zastřeně promluvil. Vstal a nabídl ruku své služebné. „Už přede mnou nemusíte klečet za odpuštění. Nemáte ze mne snad strach, že ne?“ napadne ho najednou myšlenka.

            „Budíte silný respekt to ano, ale spíše se bojím, že vás zklamu, že udělám něco špatně a vyhodíte mě,“ provinile se na něj podívá.

            „Není potřeba, abyste se mne bála. Nejsem zlý ani agresivní, jak se to často povídá o červených pandách. Mám v krvi draka a nezískal jsem od otce jen rohy, ale i jeho rozumnou povahu. Jsem pravý opak ostatních pand,“ ujišťuje lištičku pan Gordon, dračí červená panda, „a taky mám nervy obalené tukem.“ Poplácá se po svém odhaleném bříšku. Spí jen v trenkách, což lištičku velice zarazilo: „Vy nespíte v košili?“

            „Ne, od doby, co mi přestali ostatní rozkazovat nepoužívám košili i více věcí. Není mi pohodlná. Škrtí mne. Vím, že jsem poněkud zvláštní, ale proč bych měl nosit něco, co mi není pohodlné. Že je to v módě? Na to se můžu vykašlat, když to je k ničemu,“ rozřečnil se nad otázkou dráček. Lištička se usmála nad jeho reakcí a dodala: „Jste roztomilý můj pane.“ Dráček najednou zmlknul až se zdálo, že se polekal. „Jak to myslíte?“

            „Nehledejte v tom prosím nic špatného, jen říkám tuhle větu, když se mi líbí něčí reakce,“ zachraňuje situaci Noemi. V pánově výrazu, jako by se zračilo zklamání. Určuje reakci lištička. Je to vskutku velice zvláštní pán. Takto se bavit se služebnou.

            „Pane, nesu vám váš odpolední čaj. Jasmínový bez cukru,“ nalévá Naomi šálek čerstvého čaje panu Gordonovi.

Ráno jí osobně provedl celým domem. Seznámila se s personálem, který ji vřele přivítal. Na konci lištičce daroval zvláštní krabičku. „Je to krabička naplněná kouzelnou silou. Stačí, když jeden z nás stiskne toto tlačítko a z druhého aparátu vyjde zvuk. Vidíte? Je to velice zajímavá a praktická věcička,“ usměje se na Noemi pan Gordon, „budu rád, když ji neztratíte. Je to dar od mého dobrého přítele.“

            „Jste na mě tak hodný pane. To si ani nezasloužím,“ stydlivě pronese Noemi.

            „Máte jisté výhody to ano, protože jste má osobní služebná a jste v tom případě výše postavená než obyčejné služebné. Také předpokládám, že neoplýváte magickou silou. Tato krabička je pro naši lepší komunikaci, když vás budu potřebovat a vaše šaty se také liší. Nicméně já je nenavrhoval, pokud byste měla nějaké připomínky k vašim šatům,“ dodá s nejistotou.

            „Až na to, že si je nemohu skoro zavazovat sama je trochu problém, ale jsou to ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. I když jsou pro služebnou,“ rozplývá se nad nimi Noemi.

            „To jsou,“ souhlasí dráček, „hlavně na vás.“

            „Chcete říct, že mi sluší?“ nadšeně se podívá na pana Gordona. Ten se jejímu pohledu stydlivě vyhne a potichu zamumlá: „Úplně neskutečným způsobem…“ Lištička byla zaskočena jeho slovy, ale pochopila, že nechtěl, aby to slyšela. Jen se na něj upřímně usmála, mírně se uklonila a šla do kuchyně za ostatními. Zřejmě pan Gordon zapomněl, že lišky mají velice citlivá ouška.

            „Je tu velice krásný výhled, že?“ rozplývá se pan Gordon nad výhledem do své zahrady, která spíše vypadala jako udržovaný les než zahrada. Usrkával přitom Jasmínový čaj. Odpočíval na svém balkóně, opírajíc se o nižší kamenný stolek.

            „Překrásný, můj Pane. Takové zahrady mám nejraději,“ lichotí mu lištička.

            „Jste si jistá?“ nevěří jí pan Gordon. „Vypadá to tu spíše jako v džungli, ale mě se to tak líbí,“ usměje se láskyplně do zahrady.

            „Jsem si jistá. Pokud mě tu nepotřebujete, půjdu pracovat,“ mírně se ukloní na jeho souhlas a odejde s čajovým setem.

            „Líbí se jí má zahrada,“ šťastně poskakuje chodbou do své pracovny, přičemž míjí zrcadlo, u kterého se zastavil. Ouška mu sklesla a opět jeho sebevědomí kleslo na nulu.

            Noemi se vrátila do kuchyně, kde jí šéfkuchař ukázal rozpis, v kolik má chodit pro Pánovy hlavní chody. Šla se tedy podívat na zahradu za zahradníkem. Dostala nápad, u kterého doufá, že jí vyjde. Našla ho u velkého skleníku, zastřihávat jabloně. „Dobrý den Garlone, můžu tě o něco požádat?“ Mýval ve slaměném klobouku se otočí od práce: „Jistě mladá dámo. Copak bys chtěla.“
            „Myslíte, že bych vás mohla občas ochudit o pár květů do vázy?“ ukázala směrem ke kvetoucím rostlinám.

            „Jistě že můžete. Je jich tu nepřeberné množství po celý rok. Chcete s nimi ozdobit Pánův dům?“ usměje se Garlon.

            „Chtěla bych. Myslíte, že je to dobrý nápad?“

            „Určitě ano. Pán má rád květiny a alespoň to tam trochu rozveselíte. Je to, abych pravdu řekl, takové hodně temné místo…“

            „To ano,“ souhlasí lištička, „děkuji vám za svolení.“

            „Nemáte za co, budu rád, když do pánova srdce přinesete radost.“ To Noemi trošku nepochopila, když se vzdalovala od zahradníka, ale nijak se tím dále nezabývala. Byla ráda, že jí to prošlo.

            V podvečer následujícího dne našla pana Gordona ležet pod starou břízou. Nechtěla ho rušit, tak změnila směr ke skleníkům, ale dráček jí gestem ruky přivolal k sobě. Opřel se o kmen a pobídl lištičku, ať si přisedne. Sledoval krajinu před sebou a naslouchal šustění větru v korunách stromů. Po delší odmlce zarmouceně promluvil: „Chcete něco vědět Noemi?“

            „Pokud se mi chcete svěřit budu jedině ráda Pane.“

            „Příští měsíc mě má navštívit jedna osoba,“ smutně sesune pohled k zemi.

            „A to je špatné?“ nechápe lištička.

            „Asi ne. Je to dá se říci nucená kamarádka z dětství. Tenkrát, když nám bylo deset let jsme se dohodli, že se vezmeme až bude čas. Nedávno si na to najednou vzpomněla a chce to uskutečnit,“ zoufale se chytí za čelo.

            „Mám to chápat tak, že si ji nechcete vzít?“

            „To víte, že nechci! I tenkrát mě k tomu přinutila, když jsem byl ještě lehce zmanipulovatelný. Je to čistokrevná tygřice. Myslím, že už dál chápete, proč si ji nechci vzít. Je zlá, panovačná a neskutečná manipulátorka. Nikdo s ní nevydrží a nikdo jí nechce. Je to sto padesát kilo živé váhy. To já opravdu nerad,“ otřepe se hrůzou nad tou představou.

            „To jste opravdu v strašné situaci,“ sklopí smutně ouška.

            „To vskutku jsem. Vůbec nevím, jak z toho vycouvat. Nedokážu jí přesvědčit, že nechci ať už jí napíšu cokoliv. Vždy si najde cestu, jak má slova obejít…“

            „Vždyť máte v sobě krev mocných draků. Vaše kouzelná moc nemůže pomoci v takovéto situaci můj pane?“ uvažuje lištička. Pan Gordon najednou procitne a nadšeně vyskočí do stoje. Vezme Noemi za ruku a pomůže jí vstát. „Jste dokonalá Noemi!“ raduje se dráček.

            „Vždyť jsem jen pomohla,“ usmála se Noemi.

            „Kdybych mohl, tak vás minimálně obejmu,“ neudržel své emoce pan Gordon. V tu chvíli ho lištička objala. Nečekal, že by to udělala, ale stydlivě využil situace a jeho představy se staly na chvíli skutečností. Pevně jí objal kolem pasu a užíval si každý dotyk, který mu věnovala. Cítil její příjemnou vůni, když v tom mu zašeptala do ouška: „…a maximálně?“ Dráček se musel v tu chvíli od ní trochu odtáhnout, jelikož ho ta slova neskutečně vzrušila. Lištička se ho pustila a zjistila, že je úplně rudý studem. Usmála se: „Vy jste opravdu roztomilý můj pane.“ Tím ho ale vykolejila ještě více. Panu Gordonovi došlo, že se červená. „Pojďte se mnou.“ Rozešel se zpátky k domu.

            „Chci všechny tyto knihy.“ Již uklidněný dával Noemi seznam knih, které má vyhledat.

            „Jak si přejete můj Pane,“ mírně se poklonila a začala systematicky hledat. Postupně nosila knihy panu Gordonovi. Při poslední knize se zarazila a podívala se úplně nahoru nad sebe. Byla v tom nejvyšším patře, kam nemohla dosáhnout. Sklopila ouška a otočila se k panu Gordonovi. „Pane… nemohu dosáhnout na poslední knihu.“ Zvednul se z masivní židle, přesunul ke knihovně a natáhnul se přes Noemi na poslední knihu. „Pane… omlouvám se za to předtím. Přehnala jsem to,“ dívá se frustrovaně dolů na podlahu. Dráček jí přitiskl ke knihám, vzal jemně za bradu a přiměl jí dívat se mu do jeho zlatavých očí. „Jestli mi tohle budete dělat, tak se jednou neudržím Swanová. Ani má velmi nízká sebedůvěra vás neuchrání přede mnou. Jste pro mne velice atraktivní dáma,“ opět začínal rudnout, „proto jsem se zdráhal vás přijmout.“

            „Asi bych vám to měla nakonec říct,“ promluvila nakonec lištička, „důvod, proč mě nikdo nechce zaměstnat. Pracovala jsem v obchodě, který má na starosti místní předseda. Před půl rokem mě najednou přeřadil do skladu, kde jsem pracovala sama. Když v noci byli všichni pryč, nechal si mě chvíli přesčas. Přišel ke mně do skladu a začal mě sexuálně obtěžovat… To dvě stě kilové prase se najednou začalo po mě sápat a chtělo mě znásilnit… Bylo to opravdu příšerné, myslela jsem, že tam zemřu. Ale zázrakem se mi ho podařilo omráčit těžkou kovovou vázou a utéct. Když ho našli ráno bez kalhot, svedl to na mě, že jsem byla sexuálně frustrovaná a pokusila jsem se ho znásilnit. Nakonec ze mě pomalu udělal vraha. Lidé mu samozřejmě uvěřili, a tak je všechny poslal proti mně.“ Dráček celý zuřil, když mu to v slzách dopověděla, ale zároveň cítil stud vůči sobě, že jí řekl své pocity. „Do té vesnice už nikdy nemusíš chodit,“ otřel jí slzy pan Gordon, „a omlouvám se, že jsem ti řekl své pocity. Nebylo to moudré. Nevěděl jsem…“

            „To je v pořádku můj pane. Od vás mi to nevadí, spíše lichotí, že se líbím někomu tak pěknému, jako jste vy,“ usměje se lištička.

            „Já nejsem pěkný,“ stáhne se do sebe pan Gordon.

            „A kdo vám to řekl?“

            „Všichni to říkají…“ posmutněle se na ní podívá.

            „Mě přijdete moc pěkný,“ pohladí ho po tváři a podívá se na jeho dračí rohy, „hlavně mám hroznou slabost pro rohy a vám neskutečně sluší,“ zalichotí mu lištička.

            „Tohle mi ještě nikdo neřekl,“ znejistí pan Gordon.

            „Říkám to já,“ usmívá se stále.

            „Nemůžeš mi takhle dávat naděje Noemi. Už teď mám co dělat, abych neudělal hloupost.“

            „Přejdeme tedy raději k vaší tíživé záležitosti můj Pane?“ upouští lištička trochu dusné atmosféry.

            „Máte pravdu, vraťme se radši zase k práci,“ pustí Noemi a přesunou se ke stolu. Pan Gordon nervózně prohlíží obsahy knih. Lištička si vezme jednu do tlapek: „A copak hledáme, jestli se mohu zeptat?“

            „Jeden lektvar, který znechutí dané osobě tu osobu, která lektvar sama připravila.“

            „To je velice zajímavé,“ prohlíží si dále knihu, opřená lokty o stůl tak, že má pan Gordon krásný výhled na Lištičky poprsí. Neudrží své touhy a zůstane viset pohledem v jejím dekoltu, který vůbec není malý. Po chvilce listování si všimla, jeho hypnotizujícího pohledu. Ušklíbla se a prsty ho navedla nahoru. Dráček opět zčervenal, když viděl usmívající se Noemi. „Jestli vás rozptylují mé pětky, tak vám pomáhat nebudu.“

            „Velmi se omlouvám za mé nezdvořilé chování… ale když to nejde se nepodívat. Vy tak vyzývavě stojíte,“ brání se dráček.

„Podívejte, není to To, co hledáte?“ ukáže na vyobrazený lektvar ve skleničce nachové barvy.

„Vskutku! Máte pravdu. Kde jste se naučila číst?“ s podivem si prohlédne Noemi.

„Můj dědeček mě to učil, než zemřel… jako ostatní…“

„To je mi líto Noemi.“

„To je v pořádku. Díky tomu jsem se stala mnohem silnější,“ usměje se lištička. „Máte všechny ingredience?“

„Snad ano,“ pročítá si seznam, „jen jedna věc mi chybí. Je extrémně vzácná. Je to měsíční květina, roste jen…“

„…v údolí Meyhem…“ dokončí za něj větu Noemi.

„Vy to údolí znáte?“ podivil se pan Gordon.

„Ano, je to má rodná země,“ bezduše odpoví pánovi.

„Ale ta země je už sto let neobydlená. Poslední osada byla zničena lidmi, když byli vesničané obviněni z odmítnutí pomoci těžce nemocnému králi celé naší říše. Byli to velcí mágové léčitelé. Uměli si poradit s čímkoliv.“

„Máte pravdu můj Pane a přeci se v něčem mýlíte. Náš klan obývající vesnici tehdy opravdu vymýtili královi rytíři. Avšak pomohli jsme králi s nemocí… Alespoň se pokoušeli. Byl postihnut temným stínem, který ani náš klan nedokázal zničit, pouze nemoc zpomalit. S tím se nechtěl král smířit a v afektu nás nařkl z toho, že mu odmítáme pomoci. Nakonec náš klan opravdu vyhladil. Jen pár z nás se dostali do bezpečí. Rozprchli jsme se ve strachu po říši a už se na to místo nikdy nevrátili.“

„To ale nevysvětluje, že se to stalo před sto lety. Jak můžeš být tak mladá?“ Nevěřícně zíral na lištičku.

„Nevidíte to?“ vzala do tlapky své dva ocásky. Víte, co jsem?“ Najednou se mu jako by rozsvítilo a vykulil překvapeně oči: „Ty jsi Kitsune! Božská bytost.“

„Až takhle bych nás asi nenazvala,“ rozesmála se Noemi, „ale nevím, proč jste z toho tak živý, vy přeci taky stárnete pomaleji, než je obvyklé. Draci jsou schopni žít i tisíce let,“ usměje se lištička.

„To ano, ale u mě je to mnohem méně. Dá se říci, že jsem teď na tvé úrovni. Nejsem čistokrevný. Jak je možné, že mi něco takového nedošlo!“

„Většině tvorů to nikdy nedojde. Na náš druh všichni zapomněli. Teď ale není čas na dohadování. Musíme pro tu rostlinu dříve, než se dovrší úplněk,“ ukáže Noemi prstem z okna na oblohu.

„Dobrá tedy. Je to odtud deset dní sprintem na koni, to bychom mohli stihnout jen tak tak,“ uvažuje nad problematikou pan Gordon.

„Vy mne chcete vzít s sebou?“ zalekla se lištička.

„A proč by ne? Je to vaše rodná zem, vyznáte se tam. Navíc bych byl velmi rád, kdybyste jela se mnou.“ Vezme jí přitom tlapku a políbí ji na hřbet.

„Já ale neumím jezdit na koni. Navíc jsem byla dítě, když jsem uprchla z osady. Už si to ani nepamatuji…“ utrousila potupně.

„Tak si vás posadím před sebe. To není problém,“ šibalsky se usměje pan Gordon.

„Tohle je kůň?“ zděsí se Noemi. „vypadá to spíše jako griffin.“

„Máte pravdu Noemi, není to obyčejný kůň,“ směje se reakci pan Gordon,

„ač jeho zjev působí trochu děsivě, je velice hodný.“

„Nevypadá děsivě,“ překvapí její další reakcí dráčka. Na to se tvor s koňskou hlavou, ze které vyčnívali po stranách tlamy tesáky, rozdováděl ve svém boxu. Natáhla tlapku a tvor se ihned zklidnil. Očichal jí a lísavě se k ní přitulil. „Je roztomilý,“ s nadšením ho pohladila po šíji.

Vyjeli za svítání následujícího dne. Naomi se do sedla vyšvihla s lehkostí, jako kdyby to uměla už odpradávna. Pan Gordon se posadil za ní. Vzal jí svými poměrně malými tlapami v pasu a políbil na krk. Pootočila se a opětovala mu polibek ústy. Levou tlapou jí prohmátl prsa až se vzrušením nadechla. Něžně pokračoval polibky po jejím rameni přes paži… „Pane Gordone?“ Rozesměje se lištička. „Vy jste se zasnil. Na copak jste myslel?“ Dráček v mžiku zčervenal a s nervózním výrazem pobídl koně.

Jeli sprintem mlčky až do setmění. Zastavili se v hlubokém černém hvozdu. Mezitím, co dávala Noemi pít tomu zvláštnímu stvoření, pan Gordon posbíral dostatek dřeva a zažehl oheň. Přistoupil ke koni a vyndal z brašny deku. Noemi si ho prohlížela s úsměvem na rtech. Dráček znejistil při jejím zkoumání a pobídl jí k ohni. Pan Gordon si sedl naproti ní poté, co jí přehodil přes ramena deku. Povídali si dlouho do večera. Vykládal jí o různých zážitcích, které prožil. Lištička se náramně bavila v jeho přítomnosti a pan Gordon si užíval každičkého jejího úsměvu. Naprosto ho okouzlila čímkoliv, co udělala nebo jakkoliv zachovala. Když debata umlkla podepřel si tlapu o ruku a pozoroval jí, jak sleduje plameny ohně. Vzhlédla k němu a usmála se. Vstala, obešla ohniště a přisedla si k němu. Dost blízko na to, aby se urychleně napřímil. Naomi si poposedla ještě blíže, aby se mohla dotýkat pana Gordona. „Začala mi být trochu zima. Zvedl se vítr. Nevadí vám to?“ přitáhne si deku blíže k sobě.

„Noemi.“

„Ano můj Pane?“

„Opravdu se vám líbím? Když jsem vám tenkrát podával tu knihu, tak…“ nedopověděl. Lištička střihla ouškama a trochu se začervenala: „Jste vskutku velice pěkný, to se musí uznat. I psychicky, jak bych to řekla, záříte roztomilostí. Hlavně, když se stydíte, to by jeden nad vámi roztál, jak jste sladký.“ Rozvášní se lištička nad představami. Dráček na ní zůstal oněměle viset pohledem s pootevřenými ústy. Noemi znejistila. „Ach, asi jsem řekla příliš. Omlouvám se Pane. Když se mě takhle někdo přímo zeptá, jsem dost přímočará. Možná až moc…“ Pan Gordon se obrátil k ohni s rukou přes ústa. Srdce mu bilo jako nikdy. Nevěřil, že by to zopakovala. Navíc k tomu dodala mnohem víc, než by si dokázal kdy představit. „Hrajete si se mnou?“ napadla ho otázka.

„S vámi bych si nikdy nehrála Pane.“ uraženě se odtáhne. To pana Gordona utvrdilo v její pravdomluvnosti. Posunul se k ní a lehce zezadu obejmul. „Omlouvám se Noemi, ale nemohl jsem uvěřit, že by mi někdo dokázal vyznat něco tak pro mne zapovězeného, jako jsou tato slova. Nikdy mi je nikdo neřekl, a to tu už chodím tři a půl staletí. Jen jsem vždy schytal dávku kritiky nad mým zevnějškem i vnitřkem. Všichni mí sourozenci vypadají tak krásně, ale já jediný jsem tak ošklivý… jsem zrůda! To mi říkají. Jsem mezi nimi jako ošklivé káčátko.“ Noemi sklopí ouška a vysmekne se z jeho sevření. Položí mu tlapky na hruď a v mžiku ho jemně ale přitom silně položí na zem. Dráček nebyl schopný ani zareagovat a byl rázem na zemi. Lištička si na něj obkročmo sedla a zakryla mu ouška. Vůbec v tu chvíli nechápal, co to dělá, přičemž nedokázal už déle držet své touhy na uzdě. „Co to do tebe vjelo?“ promluvil s lehce zabarveným hlasem vyděšením. Sklonila se pomalu k němu a pošeptala do pravého ouška: „Už je nikdy neposlouchejte můj Pane. Je velice bolestivé, když říkáte takové věci o sobě. Nemají pravdu, nevidí skutečnost. Nevidí vaši duši. Nevidí, jak jste krásný. Neslyší hlas vašeho srdce a přesně takový lidé kteří nevidí, neslyší ani necítí duševní hodnotu nemají žádné právo vás takto nazývat! Sami jsou povrchní bastardi, oškliví tak, že by se jich jeden bál dotknout a budou vkládat do hlavy těm skutečně krásným takové lži? Prosím můj Pane, neposlouchejte takové věci. Vidím vaši krásu.“ Přičemž se tlapkami přesunula k jeho tvářím. Hladila je a utěšovala mlčky jeho rozhádanou mysl. Nedokázal se jí podívat do očí, vlhly mu a měl knedlík v krku, kdykoliv si vzpomněl na jeho zahanbování rodinou. Nedokázal zadržet ten zvláštní pocit úlevy, radosti a přijetí od Noeminých slov. „Neplačte můj Pane.“ utěšuje ho lištička a stírá mu slzu z tváře. Skloní se k němu a políbí ho jemně na čelo. To ho ale dojalo ještě více. Zakryl si studem oči, když tu lištička vztyčila ouška. Zavrtěla se mu na klíně a znovu šibalsky zašeptala: „Něco tu máme už pěkně dlouho tvrdé můj Pane.“ Pan Gordon ztuhne. Prkenně sundá svou pandí tlapu z očí a provinile se podívá na Noemi. „Omlouvám se…“ vykoktá ze sebe.

„Neomlouvejte se,“ usměje se lištička, „náhodou je to roztomilé. Líbí se mi to, že dokážu někoho tak krásně vzrušit.“ Pan Gordon zčervenal nad jejími slovy. Noemi se nad jeho reakcí usmála a pohladila po tváři. „Moc ráda bych se tu po vás dále válela, ale má hodnost služebné je poněkud kontrastní s vaší. Zvlášť co jsem právě dělala je nejméně na vyhazov…“ zalekne se Noemi. Dráček ji ale zadržel v ústupu a obětím si ji přitisknul k tělu. „Zůstaň tak prosím, je to pro mne osvobozující pocit.“ odváží se vyslovit své pocity pan Gordon.

„Jak si přejete můj Pane.“ s úsměvem si uvelebí na dráčkovi. Ten přes ní přehodí deku a společně spokojeně usnou.

Ráno pana Gordona probudí příjemná vůně jídla. Lištička vstala dříve a jakožto osobní služebná si přeci nemůže dovolit, aby byl její Pán hladový.

Po deseti dnech sprintu a nocování po lesích, kde je hlídal posvátný kůň podsvětí, jak jej nazval po cestě pan Gordon, se konečně dostali na místo. Na úpatí srázu, kde zastavili byl vidět rozsáhlý komplex starověkého hvozdu. Pan Gordon úžasem vydechl, zato lištička jaksi byla na pochybách, zda dělá správně. „Víte, kde máte hledat Pane?“ ptá se lištička.

„Teoreticky ano. Měla by být támhle na tom paloučku, zdali se nemýlím.“ ukáže prstem na palouček uprostřed lesa.

„Ano, tam by přesně měla růst. Já bych tam ale neměla chodit kvůli mé i vaší bezpečnosti.“ Ironicky se pousmála.

„Co tím myslíte?“ nechápe jí pan Gordon.

„Ta květina za úplňku rozkvétá a její pyl má na náš druh jistou docela nemilou vlastnost. Nechtěla bych být nijak přítěží, či si vás proti sobě poštvat. Je to jednoduché se k ní dostat, jen jí chrání kouzlo, se kterým si jistě poradíte.“ seskočí bez rozsudku pana Gordona z koně.

„Jste si jistá, že nechcete jít se mnou?“

„Ano můj Pane. Počkám tu na vás, dokud se nevrátíte. Pokud byste měl nějaké problémy, můžete mne kontaktovat přes krabičku, co jste mi dal.“

„Jak si přejete.“ vyhověl žádosti pan Gordon. Podal jí z brašny deku a se slibem přijetí do svítání odklusali po bočním úpatí do údolí. Lištička si zamyšleně sedla na příkrý okraj a čekala na příchod svého pána.

„Zůstaň tu prosím zticha.“ požádal svého koně, který mu až nepřirozeně hlubokým chraplavým zaržáním dal za slovo. Dále pokračoval sám. Byla to necelá míle k mýtince. Prohlížel si starověké listnaté stromy porostlé mechem a cizopasnými rostlinami. V dolní části lesa se pomalu brodil v kapradinách, které mu dosahovaly po kolena. Ale přímo k mýtince vedla cesta, jako by tu chodil kdosi každý den. Přišlo mu to podivné, jelikož tento hvozd je dávno zapomenutá legenda. Už byla tma, když se dostal k mýtině. Pokrytá celá světélkujícím mechem působila jakýmsi nebezpečným dojmem. Uprostřed rostla rostlina z puklého kamene. Již měla nasazeno na poupě. Přesně v pravý čas. Pomyslel si pan Gordon. Hodil na zkoušku do mechu před sebe kamínek – nic. „Kdepak máš to ochranné kouzlo.“ sykne potichu a vkročí na palouk. V tu chvíli se propadne dovnitř, jako by šlápl do vody. Cosi ho ale táhlo nesmírnou silou dolů tak, že se neudržel větviček keřů a palouk ho spolknul do svého nitra. S vyjeknutím, se ponořil do mechu, ale když se opět vynořil, byl v oceánu. Chvíli tápal chaoticky po okolí a hledal jakoukoliv skulinku k vysvobození. V dáli cosi zahlédl. Musel připlavat trochu blíže, než zjistil, že je to kámen, na němž rostla měsíční květina. Byla už zpola rozkvetlá, jenže jak se dráček snažil plavat k ní, voda začala být čím dál tím teplejší. Nakonec byla tak nesnesitelně vřelá, že i pan Gordon se svou ohnivou dračí krví nedokázal tak vysokým teplotám čelit. Musel ale plavat k ní, jinak se odtud nedostane. Voda skoro vřela, když tu ho cosi vzalo za nohu a prudce stáhlo hluboko pod hladinu. Snažil se vymanit, ale v té rychlosti to nešlo, tlak vody se neustále zvětšoval a panu Gordonovi už docházel kyslík.

Najednou ho probudilo cosi chladivého a prudkého. Ocitl se v kruté vánici na jednolité planině. Neviděl přes hustou vločkovou smršť ani na metr před sebe, dal se tedy proti vánici podle své intuice. Po dlouhém boji proti bouři uslyšel v dálce jakýsi hlas. Nerozuměl mu a přeci ho znal. Hlas byl stále zřetelnější a dodával panu Gordonovi stále větší naději na vyváznutí z tohoto pekla. Hlas ustal a dráček se zastavil. Čekal, jestli ho opět neuslyší, ale nic. „Pane Gordone!“ Ozve se přímo v jeho hlavě načež se jako z vytrženého snu vrátí do reality. Ležel na paloučku přesně tam, kde ho vtáhl mech do sebe. Postavil se na ruce a ohlédl po květině. Byla už v plném rozkvětu v rukou Noemi. Přeběhla palouček zpátky k panu Gordonovi a podepřela mu hlavu. „Ještě nevstávejte můj Pane, jste zesláblý z kletby.

„Jak je možné, že na tebe neúčinkovala.“ Slyší svůj hlas jakoby v ozvěně.

„Kletba účinkuje pouze na ty, kteří po rostlině touží, což jsou prakticky všichni, kteří ji chtějí utrhnout. Já chtěla zachránit vás. Netoužila jsem po rostlině ale po vás můj Pane. Věděla jsem jaksi, že to neprokouknete, tak jsem vás přišla zkontrolovat i přes to, že budu ovlivněná vůní květu.“

„Nevypadá to, že…“ dráčkovi sklouzne pohled na svoji hruď, kterou si se zájmem Noemi prohlížela a hladila. Začala mu pomalu rozepínat knoflíky u vesty. Květinu hodila vedle sebe a naskočila na pana Gordona, jako při první noci. Prohrabávala jeho načernalou srst na hrudi a očichávala mu krk. „Co to děláš Noemi?“ jeho hlava už skoro netřeštila. Neodpovídala, přičemž mu olízla krk a čumáčkem se ho jemně dotýkala. Dráčkovi se zvýšil tep a zalapal po dechu, když mu začala masírovat jeho chloubu. Noemi pokračovala dál jemným okusováním až k jeho ústům. Těsně se již dotýkali rty, když pana Gordona dohnaly síly a lištičku převalil na záda. Vyměnili si pozice, takže teď měl šanci bledě modrý květ schovat do sáčku. „Chci dostat polibek od pravé Noemi! Nechci využívat sílu květu ve svůj prospěch.“ Pod těmito slovy uzavřel květ do plátěného pytlíku. Noemi, rázem začala procitat, jako by byla náměsíčná. „Omlouvám se pane Gordone. Všechno si pamatuji, nedá se proti tomu bránit,“ zdrceně pronese Noemi, „ta květina v nás probouzí to po čem nejvíce toužíme.“ Letmo uhne pohledem, když to panu Gordonovi začne docházet. „Alespoň si teď můžete být jistý, že to, co jsem vám řekla, není kvůli tomu, že jste bohatý ale kvůli vaší podstatě.“ Usměje se Noemi. Pan Gordon nasucho polkne. „Když teď udělám něco, co mi nepřísluší odpustíte mi?“

„Podle toho, co by to bylo.“ Nejistě se na něj podívá. Sklonil se nad ní a políbil jemným impulsivním polibkem. Lištička zavřela instinktivně své oranžově zelené oči a nechala se unášet jeho pocity, které dokázala číst z jeho rtů. Zdvihla tlapku a dotkla se jeho bujně osrstěné tváře. Líbal jí stále, nepřestal u jednoho polibku. Najednou však cosi uslyšeli za sebou ve křoví. Pan Gordon vzal do pravé tlapy pochvu svého meče, upevněnou na boku opasku. Do druhé jílec. Na palouk vběhl drakův kůň a pobízel svého pána k odchodu. „Něco se děje,“ řekl s velkou nejistotou pan Gordon, „musíme odtud rychle pryč!“ Naskočil na koně, Noemi pomohl s do sedla a úprkem opustili palouk. Podél nich začalo pomalu cosi šustit. „Dohání nás to.“ sykl nevrle dráček.

„To jsou stíny lesa,“ promluvila tiše Noemi, „jdou po té rostlině. Chtějí ji navrátit zpět.“

„Ty jsi o tom věděla?“ rozzlobí se pan Gordon.

„Ne, tohle mi řekli. Musíme pryč, jinak je s námi konec.“ rozklepe se lištička nad přítomností stínů. Pan Gordon začal latinsky promlouvat ke znaku, který si vytáhl z kapsy na vestě. Začal zářit. S hlubokým hlasem zvolal poslední slova, zvedl jej nad sebe a amulet se rozzářil jako slunce. Stíny v mžiku s trýznivým vysokým jekotem zmizely. Zbýval jen kousek ke konci lesa, když světlo začalo ubývat na intenzitě. Noemi se zděsila, když se ohlédla na svého pána, jak stěží udržuje světlo nad nimi. Byl s magickou silou téměř na konci. „Pane Gordone, vydržte prosím, jsme skoro venku! Ohlédne se zpátky ke koni a zašeptá mu do pravého párů uší cosi starodávnou řečí. Kůň se napřímí zastřihá svýma čtyřma ušima a zrychlí více, než kdy předtím komu ukázal. Světlo amuletu již skoro nesvítilo a pan Gordon hlasitě přerývaně dýchal. Potil se vyčerpáním. Stíny na ně již pomalu dosáhly, když kůň proskočil spletitým křovím na vytouženou svobodu. Upaloval ještě míli daleko, než se konečně zastavil, aby mohla lištička slézt. Otočila se k panu Gordonovi. Když zahlédla jeho zastřený výraz zděsila se. „Ne, ne, ne, ne,“ opakovala zoufale, „tohle přeci nemůžete dopustit můj pane.“ Seskočila rychle ze sedla a pomohla vyčerpanému dráčkovi. Málem se na ní sesypal, když ho podpírala, ale ustál to. Ztěžka si lehl na zem. Noemi mu ihned přiložila ucho na hruď. Tep srdce byl v pořádku, zorničky reagovali. „Vypotřeboval jste příliš mnoho magické síly můj Pane.“ zoufale pronesla lištička.

„Chce se mi spát.“ tiše hlesl pan Gordon.

„Ještě nesmíte usnout, musím vás chvíli sledovat, zda se váš stav nehorší. Kéž bych uměla magii našich předků.“  rozesmutní se lištička.

„Nebuď smutná Noemi.“ usměje se dráček a s těžkostí jí stiskl tlapku.

„Tak strašně moc jsem se o vás bála.“ Rozpláče se mu.

„Omlouvám se.“

Lištička ho hlídala po celé tři hodiny, než zjistila, že se jeho stav pomalu zlepšuje. Nechala jeho myšlenky volně plout ve snech. Starala se o něj dva dny, než opět procitl. Bolelo ho celé tělo, když vstával. Noemi ale dráčka přesvědčila, že dnes musí odpočívat.

„Kde je ta květina?“ ptá se v podvečer pan Gordon. Prohledával si všechny kapsy, ale pytlíček s květem nikde.

„Nebrala jsem vám jej. Musíte ho mít při sobě.“ Ohradí se Noemi. Pana Gordona polil pot, když prohrábl poslední kapsu, kde našel akorát amulet světla. V mžiku byl u koně a vyházel ven z brašen všechny věci. Po květině ani stopy. Dráček zoufale opřel čelo o černý koňský hřbet. „Je to v háji Noemi. Tu květinu jsem musel ztratit při útěku z lesa.“

„Spíše bych řekla, že ji sebraly stíny. Když jsme se blížili konce lesa, začalo vaše světlo rychle slábnout, je možné, že jsme to nestihli v čas a stíny nám ji sebrali. Už se nás skoro dotýkali…“ Noemi se oklepala děsem.

„To vás až tak vystrašili?“ diví se pan Gordon. Lištička se k němu otočí zády.

„Ani nevíte jak… Promlouvali ke mně. Slyšela jsem je ve své hlavě. Jejich děsivé hlasy.“ Dráček přišel k Noemi a objal ji.

„Omlouvám se, že jste musela tak strašně trpět kvůli mé malichernosti.“

„Pro vás jsem to udělala ráda,“ usměje se Noemi, „ale už si prosím vyberte, jak mě chcete oslovovat.“ Pan Gordon zčervená, když si vzpomene, že jí vlastně v jistých chvílích tykal. „Nevím, jestli by bylo adekvátní…“

„Bylo.“ Otočí se lištička a pohladí dráčka po tváři. Ten znejistí a sklopí ouška. „Jste roztomilý.“ Rozplývá se nad jeho reakcí.

„Já nikdy.“ Brání se dráček a pevněji ji sevřel v tlapkách. Lištička se odvážila, ač byla jen služebnou a s lehkým pobídnutím dráčka políbila. Cítila přitom jak jeho, už tak vzpružená chlouba cuká vzrušením.

„Co bude s tou květinou?“ přerušila náhle jejich něžnou chvilku.

„Máš pravdu… je nadobro ztracená. Nemůžeme se tam vrátit,“ zarmouceně přemítá pan Gordon, „byla to má jediná naděje.“

„Je mi to skutečně líto můj Pane.“ Sklopí smutně ouška.

„Třeba na něco přijdu, mám na to ještě dvacet dní,“ zkouší se vzpružit, „Noemi?“

„Ano můj Pane?“

„Mohu tě ještě políbit?“ stydlivě zašeptá pan Gordon. Lištička se usměje. „Vy můžete přeci všechno můj Pane.“

Kapitola II

„Pane Gordone, potřeboval jste mne?“ vchází do dveří pracovny lištička. Dráček vstane od stolu s dopisy a šťastně kluše za služebnou.

„Noemi, vymyslel jsem úplně úžasný plán! Zřejmě již jediný a skutečně poslední, který by mne ochránil před tou tygří fůrií a navíc by mě uskutečnil tím nejšťastnějším, jakým jsem kdy byl,“ raduje se pan Gordon, „avšak nemám tušení, jestli by se to líbilo tobě.“

„Jak to myslíte Pane?“ Dráček ji obešel, kleknul si před ní na koleno a vzal prosebně její tlapku do svých.

„Už od první chvíle, co jsem tě spatřil ve dveřích mi srdcem proletěl pocit, který jsem v životě nepocítil. Cosi mi stále ukazovalo, že mojí cestou jsi ty. Poté, co jsem měl možnost poznat jaká jsi, jsem se do tebe zamiloval neskutečným způsobem… Dokázala bys mít ráda někoho, jako jsem já? Chtěla bys, abych byl po tvém boku?“ pronese tázavě pan Gordon. Lištička si k němu kleknula a zašeptala do černobílého pandího ouška: „Dokázala můj Pane.“ usměje se a políbí ho. Pobídne ho, aby si stoupnul. Ten ji přivine šťastně k sobě a znovu ji políbí. Po chvilce dráčkovi emoce přerostli sebekázeň a posadil si ji na stůl. Vše, co na něm leželo strhnul na zem. Zatáhl za saténovou šňůrku, držící šaty. Rozepnul cvočky vepředu a šaty odhodil na podlahu. Stále ji vroucně líbal. Chytil ji za boky a položil na stůl. Polibky se pomalu dostával přes krk k poprsí. Noemi sténala slastí, když si hrál s jejím tělem. Polibky se dostával stále níže až… „Pane Gordone? Vy jste slintal ze spaní?“ diví se Noemi. Dráček se v mžiku otočí od lištičky a otírá si ústa. „Teď se na tebe ani nemůžu podívat, co se mi zdálo.“ ztlumeným hlasem pronese.

„Copak se vám zdálo můj Pane.“ Šibalsky se usměje a otočí si ho zpátky k sobě. Dráček se sklopeným zrakem odpověděl: „O tobě Noemi… a o mé zřejmě jediné a poslední záchraně před Sylvií.“

„Nakonec vás přeci jen něco napadlo?“ nadchne se Noemi.

„Tohle by mi ale nikdy nevyšlo.“ zkřiví ústa do kyselého úsměvu.

„Proč by vám to nevyšlo můj Pane?“ Klekne si k němu, aby mohla lépe vidět jeho obličej.  Uhne pohledem, což lištičku trochu rozhodilo. „Musím si promyslet, jestli se to odvážím udělat.“ pronese nakonec a pokyne Noemi, aby odnesla oběd, který mu původně přinesla. Nemá hlad po tom snu a pomyšlení, že by ho ve skutečnosti mohla odmítnout. Lištička velice nejistě odnesla jeho dušené maso s kapustou a doufala, že nic neudělala špatného.

V odpoledních hodinách spáchala menší zločin na květinách pana Garlona, hlavního zahradníka. Uvázala pár kytic, z čehož v jedné z nich dominovali Hydrangea, Hybiscus nebo Lupina. Začištěné zelení z Hosty, Myrty, netíku či Hedery. Jednu umístila do odpočívárny ke krbu, druhou na kamenný balkónek a třetí přinesla panu Gordonovi přímo do pracovny na jeho velký masivní stůl. Naštěstí tam nebyl, jinak by se s ní lištička bála vejít a zřejmě ji dala jinam, zvlášť, když se pan Gordon tak zvláštně choval. Dlouho do večera vypomáhala na zahradě mývalovi Garlonovi. S květinami je vždy nějaká práce, kdežto v domě je dost služebných, aby stihli v poklidu svou práci. Nikde pána nezahlédla a jelikož jí bylo řečeno, že si vyjel na koni a večeři nechce, začínala být dosti vyděšená.

Po půlnoci lištičku probudil tlumený ryčivý zvuk. Otevřela okno, pod kterým se vzpouzel posvátný kůň podsvětí pana Gordona. V ten okamžik jí bylo jasné, že se stalo něco zlého. Rozeběhla se v noční košilce ušitou švadlenou pána domu přímo za tou zubatou čtyřuchou bytostí. Rozevřela prudce dveře, kde na ní už čekal a nedočkavě popocházel. Od ostatních se dozvěděla, že jel dráček k jezeru Nazo. Naskočila a v mžiku byli za panskými zahradami. Kůň ji sám vedl. Díky jejich společné výpravě již na koni uměla dost dobře, za což právě děkovala. Krátce předtím, než dojeli k jezeru, se čtyřnohý běžec zklidnil. Našlapoval pomalu a tišše, jako kdyby nechtěl, aby ho kdokoliv slyšel. Noemi ho nejistě pozorovala. Zastavil se těsně před indigově temnou jezerní vodou. Neslyšně seskočila ze sedla tak, jak to umí jen lišky. „Pane Gordone?“ zašeptala hlasitěji lištička. Rozhlížela se po okolí, než zahlédla postavu na druhém konci břehu.