Pavouk

(Taková pohádka pro starší, takže se nelekněte! :D)

Dva bratři, pavoučí muži (sklípkani). Jeden hodný dobrák, druhý zlý sadista. Mají společnou obří, sotva viditelnou pavučinu mezi dvěma duby rozdělenou na polovinu. Muší ženy, krásné, avšak namyšlené a nevděčné. Jdou, povídají si o šperkách a nové módě, nevidí ovšem pavučinu, kterou si natáhli pavoučí bratři. Neopatrné, chytí se do lepivé zhoubné tkaniny. Tím, jak se ženy marně pokoušejí dostat ven a tahají za jednotlivé nitky, způsobují zvonění zvonku u zlého bratra. Ten se jen zaraduje a mlsně olízne. Vyleze ze své kukaně, protáhne svých osm končetin, podrbe se na svém velkém pivním břichu a pomalu přesouvá svoji váhu na pevné jemné nitky. „ZAVŘETE HUBY!!“ Zazní jeho drsný hlas surovce. Mouchy ztuhnou strachy, ale začnou opět ječet a žadonit, aby je pustil. Ten však nedbá jejich proseb a brutálně je vytrhne z pavučiny, přehodí přes sebe a odchází i se třemi kráskami stále zamotanými v pavučině. U kukaně všechny tři pověsí na rám a prohlíží si je.
Na jednu po druhé ukáže prstem: „Ty budeš výborná s bramborem… ty půjdeš na sadomasochistické hrátky a tebe přefiknu tak, že si to ještě nezažila!“ Dýchne na ně pro něj tak typický pronikavý zápach kořalky. Ženy strachy ani nemrknou, kapky potu jim stékají po celém těle. Sundá si prostřední krásku a odchází do své kukaně.
Jeho hodný bratr, který toto celé divadlo pozoruje, nyní odvrátil pohled a zesílil rádio.
Na scéně se objevuje další, pohledná muší žena. Jeví se však jinak, než ostatní, které kdy viděl nebo dokonce osvobodil. Měla tak smutné oči, jako žádné jiné, lehce zvlněné kaštanové vlasy a vyzařovala příjemnou aurou.  Dokonale by se ztratila mezi jinými mouchami. Nemohl z ní spustit oči, něco ho k ní přitahovalo. Bezmyšlenkovitě šla přímo proti pavučině a on ji jen mlčky pozoroval z okna.
Musím ji varovat!
Vystřelil ze dveří tak rychle jako nikdy, ale už bylo pozdě. Muška se lapila přesně doprostřed velké sítě. Slabě vyjekla. Chvíli ji trvalo, než pochopila, v jaké je to situaci, ale nehýbala se. Dobře věděla, že když se bude příliš hýbat, spustí poplach a zamotá se ještě více, než je teď. Přemýšlela, co musí udělat, jestli má vůbec nějakou šanci na útěk.
Musím jí pomoci.
Vzal mačetu pověšenou vedle dveří a jemně našlápl na první nitku, po které se nemotorně sklouzával až do středu k lapené kořisti. Ta zaznamenala jeho pohyb a podívala se strnule vzhůru. Byl tam. Pět metrů od ní a ona už nemohla udělat nic víc, než jen čekat až si pro ni přijde. Jemně s sebou cukla doprava směrem od něj, načež rozhýbala jeho zvon, který vydal nepatrný tón. Pavouk se zastavil a dal si prst k ústům, čímž ji umlčel.
Něco je na něm jiné.
Tohle by přeci žádný pavouk neudělal. Kořistníkům je přeci jedno, jestli se kořist zmítá či křičí z plna hrdla. Proč má tak ustaraný pohled. Proč jí z jeho přítomnosti bolí u srdce. Proč jí tak opatrně vyprošťuje z té pavučiny. Pavouci jsou přeci suroví neohrabanci živící se našimi vnitřnostmi. Učili jí to, ale… tenhle je tak milý. Musí se mu stále dívat do očí. Do jeho velkých ustaraných očí. Schoulena v jeho náručí, neodporujíc, jde s ním do jámy lvové.
Pověsil mačetu na své místo, zavřel dveře a položil si kořist na stůl. Beze slov vzal namočenou houbu a omyl jí kaštanové vlasy, lokty i lýtka od té lepivé zbytečnosti. Přinesl ručník se slovy: „Omyji ti šaty, svlékni se…“ Dívajíc se při tom do pravého koutu síně. Poslechla, zatímco on se díval z okna, jak si jeho bratr bere první ze tří krásek, které se chytli do spárů hrdlořeza. Oklepal se a nechápal jeho rasu sadistických vrahů, neviděl však, že dívala se i muška na ten surový čin a jeho reakci jasně pochopila. Obvázala kolem sebe křídově bílý ručník, přišourala se ke sklíčenému pavoučkovi, zatáhla za tmavě rudý závěs a sedla z boku na klín. Již se ho nebála, pochopila jeho vnitřní cítění. „Proč jsi jiný. Proč tě trápí tvé bytí. Proč tě trápí tvá rasa. Řekni, proč jsou tak teplé tvé dotyky… Proč je tvůj výraz tak sklený…“ Chytila ho něžně za tvář, aby se jejich pohledy setkaly. Znejistěl: „Však ty nevidíš, jak brutální je náš rod? Musím trpět všechny urážky jen proto, že jsem jiný. Že nedokáži pozřít inteligentní bytosti. Že jsem pravý opak toho, čím jsem měl býti. Neměl jsem se nikdy zrodit…“ Tyto slova mu vždy vehnaly horkost do tváře i tento okamžik není výjimkou. Avšak… Nyní mu nesuší tvář papírové kapesníky, ale ručník na hrudi jeho kořisti. Přitiskla si k sobě svého vraha. Vraha její osamělosti, nikoliv života. Utěšuje a šeptá slova něhy, jenž se mu nedostávali po celý život. Slepuje roztříštěné srdce, které kdysi rozbily. On ji objímá a dere ven všechny ty stísněné pocity. Už i on pochopil, že našel svého zabijáka samoty, celý život o tom jen snil a nevěřil, že skutečností stane se tento sen.
Zvedl hlavu a podíval se dlouze do tváře té osoby. Osoby, jenž zachránila mu život pln trápení. A ona se usmívala a hladila jeho uhlově černé vlasy. „Prosím… buď mým podpěrným bodem v tomto světě a já se na oplátku stanu tvým vrahem samoty a utrpení.“ Vypustila muška z úst, než navždy spojila jejich stejné a přec tak rozdílné životy.