Konečná zastávka

Úplněk osvětlujíc mlžný opar na hřbitově. Skoro to vypadá, jakoby se třpytil.

Vybrala jsem si dobře, když jsem se vrátila do své domoviny. Dnešní noc, bude má poslední. Nechci již déle žít. Tak dlouho se toulám na tomto světě, že už ani nevím kolik mi je let.

Nejprve jsem si říkala: To bude úžasné, žít navěky. Nyní umím komunikovat více, než deseti jazyky, hrát na třicet hudebních nástrojů. Bojovat a tančit mnoha způsoby. Dokonale znám českou, japonskou i britskou etiketu. Člověk by si nejspíš řekl. Všeznalý, všemocný anděl, bůh či démon. Byla jsem dokonce i zamilovaná…

Je to krásné. Tohle všechno zažít, naučit se a umět. Ale k čemu… k čemu to vše je, když nemohu mít ani stálé přátele? Nejsem ta, která ze dne na den zahodí svého kamaráda a najde si jiného. My stárneme jinak než lidé… My vlastně ani nestárneme, nejsme ospalí, ani nemocní, nemusíme celé roky pozřít obyčejnou potravu a nezemřeme.

Přátele, které jsem kdysi měla zestárli a zemřeli… Na jejich pohřbu jsem musela stát odděleně ve stínu stromů, aby mne nesežehlo to pekelné slunce.

Žít se mi začalo zajídat již velmi dávno. Procházela jsem se po světě… sama… bez nikoho… nepotřebná.

Nemohu to už déle vydržet. Dívat se, jak svět stárne a já jsem stále stejná. Stejná jako v roce 2000, 1950 i 1845…

Toto nostalgické místo, na kterém jsem zemřela a znova zrodila, nyní s oslepujícím rozedněním definitivně vymaže moji nicotnou existenci. Zůstane jen hrstka prachu unášeného větrem. Nikdy jsem po slunci netoužila, netoužím a ani toužit nebudu. Avšak dnes jsem ráda, že existují paprsky smrti…